Tell me what to do [Yoongi]

*16*

„Páni, v Číne jsem ještě nebyla." Usmála se Samantha nadšeně na mě, a pak i na Ellie. Ta ale byla zabraná více do filmu, který běžel na displayi zabudovaném v sedadle před námi. Právě jsme mířili do Shangaie. Měli jsme tam koncert a byli jsme pozvaní do jedné show. Ellie jsem omluvil ve školce, Samantha jí sbalila věci, pak taky sobě a vyrazili jsme.

„Tak to si užiješ. Budeš mít hodně možností to tam s Ellie prozkoumat. Můžu ti domluvit nějakého průvodce." Nabídl jsem jí.

„Díky, ale není třeba. S mapama jsem kamarádka a ráda prozkoumávám na vlastní pěst." Odvětila. Pořád byla ze všeho tak nadšená, nutilo mě to do úsměvu. Skoro jako malá holka. Ani ta z toho nebyla tak odvařená a zajímal jí spíš Hledá se Nemo.

„Cestovala jsi už někde?" zajímalo mě. Předtím, než se rozhodla pro žití v Koreji, tak prý procestovala nějaké země. Víc jsme se o tom však nebavili.

„Jo, byla jsem na Filipínách, tam se mi hrozně líbilo. Pak mě zaujala Jižní Amerika a hlavně Peru. Prales, a tak... fakt dobrý."

Uznale jsem zakýval hlavou. V Peru jsem nebyl ještě ani já a to můžu říct, že jsem toho na světě viděl už dost.

Samanthu jsem si oblíbil. Uběhlo už pár měsíců, co jsem ji najal a fakt jsem si nemohl stěžovat. Pak mi taky imponovala jako člověk nejen jako chůva Ellie. Byla jiná než holky, se kterými jsem se setkával většinou. Uměla se od srdce zasmát, udělat si ze sebe srandu. Byla upřímná a nebála se mi říct, když se mnou v něčem nesouhlasila. A dle našich rozhovorů byla i inteligentní... ne jako pipky, se kterými spím obvykle. Ty to většinou umí v posteli, ale mozek jim jinak moc nepracuje.

I když... s žádnou jsem nebyl už pěkně dlouho.

V neposlední řadě byla Samantha člověk, který mě s Ellie jistým způsobem spojoval. Neřekl jsem jí nic o tom, jak se ohledně dětí cítím. Ona se ale neptala na nic a byť mě do ničeho netlačila, občas uměla přijít s nápadem, jak mě zapojit do jejich aktivit. Někdy jsem to odmítl a jindy se přidal. Pomohlo mi to se trochu osmělit.

Je fakt vtipné, že se potřebuju osmělovat vůči své vlastní dceři. Ale pokrokem vůbec je, že o ní jako o své dceři konečně začínám přemýšlet. Donedávna jsem toho vůbec nebyl schopný.

Let nebyl dlouhý. Za chvíli jsme přistávali a na letišti nás krom horlivých fanoušků čekalo i auto. Já už si na tenhle povyk zvykl, ale byl jsem teď nervózní hlavně proto, že je tentokrát Ellie semnou. V Soulu jsem jí z podobných akcích striktně vynechával, nebylo třeba ji brát s sebou.

Tady to však nešlo. Nedivil jsem se, když se na mě koukala vyděšeně a vím, že se chtěla rozplakat. Už to na ní za tu dobu poznám. Vzal jsem ji ale do náruče a řekl, ať zavře oči a neotvírá je, dokud jí nepovím. Nasadil jsem ji čepici, aby jí nešlo vidět do obličeje a byl vděčný za to, když se z každé mé strany někdo postavil.

Jimin po mé pravici prohodil něco ve smyslu, že jí bude dělat bodyguarda, což trochu odlehčilo situaci. Halou jsme se pak procpali poměrně rychle a kupodivu i bez problémů.

„Hele, je mi jedno, kam půjdete, ale tady jsou peníze." Dal jsem Sam nějaké vyměněné peníze.

„Prostě se o ni normálně postarej, jenom ať má na hlavě pořád tu kšiltovku, mohl by ji někdo poznat." A to si nepřeju.

„Jako tví fanoušci?" zamračila se.

„Jo, už jsem ti říkal, že jednou nás takhle vyčmuchali, tak si dávej pozor." Nevím, proč jsem se dneska cítil nějak nejistě. Doma s ní chodí ven každou chvíli, a to je snad ještě pravděpodobnější, že je někdo pozná, než tady. Jenže byli jsme v cizí zemi a ona sama to tady dobře nezná. Nechtěl bych, aby se jim dvěma něco stalo.

„Spolehni se." Pokývala hlavou.

„Ok." Poklekl jsem.

„Jdu pracovat, tak buď hodná." Upoutal jsem její pozornost. Můj první velký pokrok byl, když jsme se začali takto loučit, a pak i vítat.

„Už zase?" protáhla a ruce mi dala kolem krku.

„Někdo musí, jinak bychom neměly na ty tuny zmrzliny, co spořádáš." Odvětil jsem vážně a vzápětí uslyšel uchichtnutí jak od ní, tak od Sam, která nás sledovala.

„A kdy budu zase s tebou?"

„Večer." Pousmál jsem se.

„Slibuješ?" zdvihla malíček. To ji měl Kook co naučit. Slavné pinky promis jsou teď u mě na denním pořádku. Dřív jsem to považoval za největší kravinu, jaká existuje. Teď jsem ani nemuknul a nastavil svůj malíček.

„Jo a teď už běž." Zabručel jsem, jasně nespokojený z toho, že mě k takovým slibům nutí.

„Tak jo, ahoj!" vlepila mi pusu na tvář, a pak chytila Samanthu za ruku. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a snažil se uklidnit své bušící srdce. Asi nejsem normální, když se semnou tohle děje i po takové době.

Naštěstí mi to vyhnali z hlavy kluci, kteří mě hnali zpátky do auta. Ani jsem si nemohl vybalit a už jsme mířili na místo, kde se má natáčet ten slavný pořad. Byl jsem ve velkém shonu. Maskérna, zkouška mikrofonů, a pak jsme jeli naživo.

Zazpívali jsme tam pár písniček, ale jinak to byl hlavně rozhovor. Už jsem si zvykl, že jsou všichni zvědaví ohledně Ellie. Většina korejských pořadatelů však měla od BigHitu jasně stanovené, že na otázky tohoto typu se ptát nesmějí. Naštěstí se to dalo zařídit i tady. Co se děje s ní je jen moje věc. Nebudu o tom informovat média a fanoušky. Jsem možná idol, ale potřebuji taky nějaké soukromí.

Když bylo asi deset minut do konce, neustále jsem cítil, jak mi vibruje telefon v kapse. Snažil jsem se to ignorovat, ale lezlo mi to na nervy. Když padla klapka a přenos skončil, ihned jsem mobil odemknul a podíval se, kdo volal.

Samantha – zmeškaný hovor 6x. Hned jsem vytočil její číslo a doufal, že se nestalo nic vážného, když volala tolikrát.

„Bože díky, že jsi to zvedl." Oddechla si.

„Co se děje? Stalo se něco?" vyhrkl jsem.

„No... Ellie chtěla jít do nákupního centra, tak jsme šly, jenže nás tam objevily nějaké holky..." začala.

„Říkal jsem ti, že si máš dát pozor." Naštvalo mě to.

„Je mi to líto, snažila jsem se jim ztratit, ale nešlo to. Sedíme teď v jedné restauraci, ale personál nás tu nechce, protože ty holky kempují před ní. Je jich tam fakt docela dost, nemůžeme odsud ven."

„To si děláš..." ani jsem to nedořekl a raději se zhluboka nadechl.

„Když jsme před nimi utíkaly, Ellie spadla. Nevypadá to vážně, ale nevím, jestli by se na to neměl podívat doktor."

Víc jsem už fakt vědět nepotřeboval. Odvětil jsem jí, ať mi hned pošle adresu nebo alespoň polohu té restaurace a zmobilizoval manažera.

Byl jsem naštvaný, ne... byl jsem vytočený. Řekl jsem jí, že si dneska má dát extrémního majzla a ono stejně dojde na má slova. A pak taky... bál jsem se. Ten pocit byl hrozný. Cítil jsem se vyplašený z toho, že jsou tam samy dvě a horda očividně šílených fanoušků. Neznám ten pocit, ale teď vím, že se mi rozhodně nelíbí.

**

Lidi, jak žijete? Já jsem začala chodit znovu do školy. V pondělí jsem dorazila v devět večer, v úterý v deset večer. Dnes mám volno, ale za ty dva dny mě to tak unavilo, že jsem onemocněla :'D. Achjo, neštěstí mám čtvrtek a pátek jen po přednášce a o víkendu se vypulíruju. Nicméně, co říkáte na fan fikci? Yoongi se bojí, chudáček, uvidíme, jestli má proč :D.