Tell me what to do [Yoongi]

*3*

Snažil jsem se uklidnit a pořád si říkat, že vůbec o nic nejde. Ani se s tou holkou nesetkám, jen to tam všechno podepíšu, podívám se na Eiffelovku a poletím zase zpátky. No pořád jsem měl takovou vnitřní nejistotu a třas. Nahlas bych to nepřiznal, ale byl jsem nervózní a trochu jsem se i bál.

Nepomáhal mi ani Taehyung, který se na výlet vetřel taky. Možná jsem byl trochu vděčný, že tu je, ale to bych nahlas nepřiznal, a taky... dodával mi trošku jistoty.

Let byl hrozně zdlouhavý. Sice jsem se snažil dřímat, ale honily se mi v hlavě ty nejrůznější myšlenky. A já je nemohl dostat pryč. Není proto divu, když ze mě po těch probdělých hodinách byla chodící mrtvola. Na hotel jsme si vzali taxíka, jen jsme se vysprchovali, a pak si vzali dalšího, mířící do ústavu.

„To je nějaká sranda?" podíval se na mě Tae, když řidič zastavil před budovou. Jeli jsme opravdu dlouho a přišlo mi, že jsme snad mimo Paříž. Před námi byla zašedlá budova ohnaná plotem. V prvotním šoku mi přišla jako koncentrační tábor za druhé světové války, ale určitě to uvnitř nebude tak hrozný, jak se zdá.

„Promiňte, ale opravdu jsme tu správně?" nahnul jsem se k řidiči. Jen pokýval hlavou a neodpovídal. Pravděpodobně mi anglicky ani nerozuměl.

Oba jsme vylezli ven, já zaplatil celkem mastnou sumu eur, a pak jsme se vydali dovnitř. Ohlásili jsme se na recepci, kde seděla nějaká slečna. Ta nás poté zavedla do kanceláře.

„Dobrý den." Pozdravila nás anglicky, nejspíše vedoucí tohoto zařízení.

„Dobrý den." Odvětili jsme jednohlasně.

„Jsem Min Yoongi a přijel jsem kvůli Ellie Walkerové." Posadil jsem se a Taehyung se mnou, když nám to nabídla. Jestli jsem nejprve vnímal jeho přítomnost jako otravnou, teď jsem opravdu pocítil vděčnost, že je tady.

„Ano, čekala jsem, kdy se objevíte." Vypadala mile, to musím uznat. Možná mě to místo na první pohled vyděsilo, ale nemůže to být příšerné, když je tu tak milá vedoucí.

„Připravila jsem pro vás všechny potřebné papíry, pane Yoongi. Bohužel vám musím říct, že se váš pobyt zde asi protáhne. Ellie nemá pas, aby s vámi mohla odcestovat zpátky do Koreje a nějakou dobu potrvá, než ho francouzské úřady vystaví. Abych ten proces však co nejvíce urychlila, zajistila jsem dokumenty, které vyplníte." Položila přede mě složku.

Zamrazilo mě.

Ona počítá, že s tou holkou odejdu domů. Chce jí nechat vyřídit pas, aby mohla do Koreje.

Zhluboka jsem se nadechl a pohledem šlehl k Taemu, který to všechno sledoval.

„No víte, já... úplně si nemyslím, že je vhodné, abych si ji vzal své péče." Odkašlal jsem si. Nechtěl jsem to na ni vyvalit hned tak zhurta.

„Ach tak... máte finanční problémy?" zatvářila se chápavě.

„Tím to není, já..." započal jsem, ale přerušila mě.

„Ve financích bych problém nehledala, pane Yoongi. Zjišťovala jsem podmínky podpory ve vaší zemi a dostal byste na Ellie příspěvek od vaší a také od naší vlády. Je to dost na jedno dítě, které je potřeba zabezpečit." Pustila se do vysvětlování.

„Vy mi nerozumíte... já zkrátka nejsem připravený na to, abych se o to dítě postaral." Nechtěl jsem ji nechávat, ať mluví zbytečně.

„Přijel jsem pouze podepsat papíry, aby si Ellie do péče mohl vzít váš ústav." Dodal jsem a ač jsem si to nechtěl připouštět, zapochyboval jsem o tom všem.

„Ach tak." Úsměv ze rtů se jí ztratil a stejně tak slova.

Chvíli bylo v její kanceláři úplné ticho. Zdálo se mi příšerné, protože jsem tak veškeré své myšlenky slyšel ještě hlasitěji. Ne, prostě ne. Já se nebudu cítit provinile. Podepíšu to a nazdar. Nechci slyšet o Francii, Denise ani té holce. Denise si pořádně ani nepamatuji a fakt je mi líto, co se stalo, no nenechám, aby mi to takhle zničilo život.

„A jste si jistý? Ellie je... máme ji tady sotva čtrnáct dní, ale je to opravdu milá malá slečna. Její máma ji skvěle vychovala, vždyť ona je vlastně hotová. Umí všechno, co má dítě v jejích letech dělat, stačí, když ji povedete správným směrem a ona poslechne." Viděl jsem, jak se mě snaží přesvědčit.

„Ne, vážně je mi to líto. Nemůžu si ji odvést sebou." Zavrtěl jsem hlavou.

„Víte, pánové..." došlo jí, že u mě to asi nezabere, a tak se otočila také na Taehyunga, který seděl vedle mě. Byl celou tu dobu ticho jako pěna.

„Naše zařízení se stará o devět set osmdesát dětí. Já sama mám děti hrozně moc ráda a snažím se, aby to tu fungovalo tak nejlíp, jak má. Ať se však snažím jak jen chci, pořád jsou to peníze, co mě zde limitují. Na těchto, pomalu tisíc dětí, tu máme padesát jedna vychovatele. To je zhruba dvacet dětí na jednu vychovatelku." Nerozumím, co se mi tady tím snaží říct, ale mlčel jsem už jen ze slušnosti.

„Jsou to vyškolené pracovnice, které vědí, jak s dítětem zacházet. Vědí, co potřebuje a kdy to potřebuje. Ale jsou tu věci, co mu dát nedokáže." Pousmála se smutně.

„Naše děti se nikdy nebudou cítit tak milované a nikdy nebudou tak šťastné jako děti v normálních rodinách. Snažíme se sice, ale jedna žena není schopná rozdat lásku dvaceti dětem. Takhle to bohužel nefunguje." Povzdychla si, neustále protáčejíc propiskou mezi prsty.

Pohledem jsem střelil k Taemu a uviděl jeho lesknoucí se oči. Všechno ohledně dětí ho takhle rozruší a tenhle příběh tomu očividně moc nepřidal. Vypadal, že se každou chvíli rozpláče.

„Pokud se tu svou dceru rozhodnete nechat, nebude mi samozřejmě zbývat nic jiného než vám nechat podepsat ty papíry. Nejste v jejím rodném listě a oficiálně nejste povinen si ji vzít do péče, takže vás k tomu nutit nemůžu. Žádám vás však, abyste to ještě zvážil. Možná si teď myslíte, že ji nemáte, co nabídnout. Já si naopak myslím, že jí nabídnete mnohem víc, než já a tento ústav."

Ta ženská se mi pokoušela dostat do hlavy. Snažila se mě přesvědčit ať změním názor a zatraceně se jí to dařilo. Proč mi prostě nemůže dát ty papíry a vykašlat se na proslovy okolo? Ušetřila by tak snažení sobě a výčitky mně.

„Chtěl byste se s Ellie setkat?" zeptala se. Měl jsem v plánu okamžitě zavrtěl hlavou, ale předběhl mě Taehyung s hlavou kývající, div se mu z krku neurvala.

„Tae." Sykl jsem na něj, překvapený jeho reakcí.

„Hele vidět ji snad můžeme, ne? Je to tvoje dcera, proboha." Zašeptal ke mně naléhavě.

„Tohle nebylo v plánu." Odvětil jsem polohlasně.

„Nech toho. Pojďme se s ní alespoň seznámit, pak podepíšeš ty papíry a půjdeme." Zamrkal, propalujíc mě pohledem.

Nahlas jsem si povzdychl a na konec svolil.

„Ale ty papíry podepíšu hned." Jsem totiž moc zbabělý a mám strach, že bych to pak už nedokázal.

Paní pokývala hlavou, dál nekomentujíc moje rozhodnutí. Pro jistotu jsem si přečetl ten papír, abych se ujistil, že mi dala ten správný, a pak ho ztvrdil svým autogramem.

**

V Yoongim se to všechno pěkně bouří, což?