Tell me what to do [Yoongi]

Slovo autora

Je k pobavení, že Epilog tohoto příběhu vyšel 7. února a já téměř až po měsíci píšu nějaké to slovo autora.

Je mi líto, pokud vás tento update zklame, protože je mi zcela jasné, že o nějaké řeči ode mě nejspíš nestojíte, ale tato fan fikce si to dle mého názoru zaslouží a já to tu napsat prostě chci.

Když se obecně ohlížím na všechny příběhy, tak tento s Yoongim byl první, který mě dostal tak trochu z mé komfortní zóny – JungKook a Taehyung. Do té doby bylo sice pár jednodílovek i s jinými členy, ale co to je oproti příběhu, který má téměř třicet dílů.

Tuším, že mě námět celé této fan fikce napadl při sledování nějakého filmu a v tu chvíli, co se mi to začalo rodit v hlavě, jsem věděla, že Yoongi bude naprosto nejlepší kandidát z celé skupiny BTS.

Měla jsem strach, že to nepůjde. Že se zkrátka nebudu moci dostatečně vžít do jeho postavy, a že mě nebude napadat, jak se příběh bude nadále odvíjet. Abych vám totiž přiblížila, jak vypadá mé vymýšlení příběhů – většinou je tu nějaký prvotní popud (hlavní námět), který mě donutí příběh začít psát. Takových námětů mám nespočet, ale jen některé lze skutečně převést do skutečného příběhu. Klíčovým faktorem, jestli to zrealizuji či nikoli, jsou následující dny, kdy před spaním nedělám nic jiného než, že přemýšlím nad tím, jak to rozvinu. Začnou mě napadat různé situace mezi hlavními postavami a z toho se pak utvoří linie děje.

Co si budeme říkat, asi každému dojde, kam nejčastěji utíkají mé představy před spaním. Chudák Kook, když jsem byla v Česku a myslela na něj (teď se hrozně směju), škytalo se mu ráno. Jenže teď, jak jsme na stejné polokouli, nechtěla bych dostat škytavku v jedenáct v noci, to musí být na facku.

Ale k věci. Pak se nemůžeme divit, o kom jsou fan fikce nejčastěji – na něj se mi nejlíp myslí a nejlíp vymýšlí. Chápeme?

Proto jsem měla o Yoongiho v Tell me what to do docela strach. Ptala jsem se sama sebe, zdalipak se mi příběh vůbec podaří rozvinout. Na začátku jsem se musela trochu přemáhat, abych svou mysl stimulovala na toho správného člověka, ale když to teď celé hodnotím, tak si myslím, že se to povedlo.

Asi je to všechno hodně o zvyku. Pak to jelo jak po másle. Hrozně mě bavily psát veškeré jeho myšlenkové pochody, a přestože sama malé děti moc ráda nemám, tak Ellie mi přišla jako zlatíčko a scény s ní jsou mé oblíbené.

Samantha je podle mě velmi férová holka a došla jsem k názoru, že já asi fakt neumím z hlavní hrdinky udělat mrchu, protože se dost často při psaní právě s hlavní ženskou postavou ztotožňuji. V závěru zjistím, že jí předám i něco málo ze své vlastní osobnosti. Prostě se mi nějak nelíbí představa, že bych ze "sebe" měla udělat někoho negativního.

Uvažovala jsem nad tím a byla by to fakt velká výzva. Popravdě doufám, že se k tomu i někdy dostanu, protože by to jistě mohlo být zajímavé. No pro teď, dokud mě napadají příběhy, kde já sama působím jako kladná postava, zůstanu raději u toho.

Chci vám všem poděkovat za to, jakou podporu jste tomuto příběhu vyjádřili ve svých komentářích či votes. Nebudu se tu opět rozepisovat o tom, jak moc to pro autora znamená.

Prostě díky!

Andy