Tell me what to do [Yoongi]

*18*

Vydali jsme album a započali turné. Pořád mi v hlavě znělo předsevzetí, že se svým životem něco udělám a budu se více snažit. Jenže teď na to snažení nebyl vůbec prostor. Pořád jsem pracoval, a když ne, tak jsem byl doma totálně odrovnaný. Vysvětlil jsem to Sam, která se od našeho rozhovoru v Číně snažila dát mě a Ellie více dohromady. Oceňoval jsem její snahu, jenže teď to nešlo. Ona to pochopila, ale Ellie... byla smutná a já to na ní poznal.

Vzal jsem ji i Sam na asijské tour a doufal, že jí to tam vynahradím, no bylo to téměř bez šance. Když jsme odjeli do USA, ony odjely zpátky do Soulu. Nechtěl jsem ji brát tak daleko a nemělo to být na moc dlouho. Pár týdnu, a pak to skončí.

Horší bylo, když mi v Americe došlo, jak moc se mi vlastně stýská. Zvykl jsem si, že se pořád motá kolem a něco chce. Většinu jí vždy všechno obstarala Sam, ale já byl první, za kterým šla. Chyběla mi Ellie. Moje malá Ellie.

„Jsi mimo, je ti dobře?" posadil se Taehyung ke mně na sedačku. Už byl taky nalíčený a převléknutý do kostýmu. Za necelou hodinu máme koncert, a pak se konečně vracíme zpátky domů.

„Je mi fajn." Zamumlal jsem s očima upřenýma na obrazovku mobilu. Projížděl jsem všechny fotky v galerii. Na hodně z nich jsou kluci nebo krajina míst, kde jsem byl. Ty poslední ale byly doslova zahlcené Ellie a někdy i Samanthou.

„Ježíš ta je roztomilá." Nakouknul mi přes rameno. Ležela na gauči u Jina, stočená v klubíčku a dřímala.

„Ještě mám jednu, dívej." Posunul jsem to až na tu, kde byla ve své posteli a spolu s ní tam spala i Samantha. Byly rozkošné obě dvě. Přitulené k sobě.

Pousmál jsem se nad tím a pokračoval v prohlížení dalších fotek. Když jsem došel na konec, obrazovku jsem zpět uzamknul a mobil hodil na stůl před sebou.

„Co?" zeptal jsem se, protože se tvářil na můj vkus docela zvláštně.

„Mluvil jsi s ní teď někdy?" neodpověděl na mou otázku.

„Dneska ráno." Přitakal jsem.

„A?" pozdvihl obočí.

„Nic, nemám ty hovory rád. Je to na nic." Povzdychl jsem si a svou hlavu složil na opěrku gauče. Budu doufat, že mi to stylistka pořádně zafixovala lakem a nic se mi nehne. No a kdyby jo, tak... čert to vezmi. Nobody is perfect. A já obzvlášť ne. V poslední době si ty chyby uvědomuju víc a víc. Předtím jsem neměl důvod být pro někoho perfektní. Teď... chtěl jsem být.

„Pokaždé totiž brečí a ptá se, kdy přijedu domů." Pokrčil jsem rameny bezradně.

„Už brzy pojedeš." Položil mi povzbudivě ruku na rameno.

„To jo, ale je to hrozný. Vyvolává to ve mně takové výčitky svědomí, a pak taky... kdy se to kruci stalo, že jsem začal věci brát takhle? Normálně by mi to bylo úplně jedno." Na chvíli jsem zavřel oči a snažil se uklidnit veškeré myšlenky, které mi kolovaly v hlavě. Měl bych být soustředěný, když mě čeká vystoupení a tolik písniček, které musím dobře zarapovat.

„Nad tím už nepřemýšlej, nemá to cenu. Prostě to tak je a není nic zlého na tom, že se ti stýská." Jemně mě stiskl, a pak pustil.

„A co Samantha, zvládá všechno?"

„Ta je v pohodě. Řekl jsem jí, ať se ke mně nastěhuje..." započal jsem, ale hned taky přestal, protože se můj milý přítel nechutně zašklebil.

„Na dobu, co tam nebudu." Dodal jsem důrazně.

„A nechceš jí říct, ať tam rovnou zůstane?" zasmál se.