Tell me what to do [Yoongi]

*17*

Jakmile jsme dojeli před zmíněnou restauraci, to se teprve strhlo haló. Bodyguardi mi pomohli se procpat ven a paní u recepce mě hned zavedla za těmi dvěma.

Samantha se tvářila starostlivě a v objetí držela Ellie, která tiše popotahovala. Rychle jsem se k nim rozešel a poklekl před svoje dítě.

„Co je broučku, není ti nic?" podíval jsem se na kalhoty, které měla roztržené. Na pohled to vypadalo jako normální odřenina, ale jelikož jsem u toho nebyl, tak nevím, jak velký byl ten pád a určitě chci, aby to viděl doktor.

„Ta-ti..." natáhla se ke mně a já ji vzal do náruče. Nahlas jsem si povzdychl, vděčný, že jsem tu a mám ji u sebe.

Bál jsem se.

Bál jsem se?

Já se o ni fakt bál.

Nebyl čas nad tím dál přemýšlet. Postavil jsem se i s ní a Samantha nás následovala.

„Nemocnice není daleko, manažer tam zavolal, vezmou nás přednostně, aby se tam nestalo něco podobného, co tady." Přišlo mi neslušné, že ji tak ignoruju, ale byl jsem na ni naštvaný za to, co se stalo. Ještě ráno jsem si pochvaloval, jak skvělou chůvu mám a teď toto.

Venku se strhla mela, všichni si nás fotili, pokřikovali. Byl jsem v náladě je poslat akorát tak do prdele, ale nemohl jsem samozřejmě říct ani popel. Ochranka nás procpala všechny tři do auta, které se vzápětí rozjelo pryč.

„Už neplakej," byl bych ji držel v náručí, ale to by bylo moc nebezpečné. Zapnul jsem ji proto i přes její protesty do autosedačky.

„Bolí mě noha." Zafňukala a já jí začal stírat všechny slzy z tváří.

„Já vím, ale půjdeme za pánem, který ji uzdraví, dobře?" chytil jsem její malou ručičku do své a sledoval, jak Sam dělá z druhé strany to samé.

Zbytek cesty jsem se ji snažil nějak rozptýlit. Nejsem v tom až tak dobrý a doufal jsem v Samanthtinu pomoc, no ona na mé překvapení celou dobu mlčela. Úplně mě v tom nechala samotného.

Děkoval jsem bohu za to, že jsme dorazili do nemocnice. Naštěstí nás tam nikdo neočekával, a tak jsme v klidu proklouzli až do ambulance, kde si ji vzal do parády doktor. Po tom, co jí to prohmatal a ona se samozřejmě rozbrečela na novo, prohlásil, že zlomené to určitě není a že je to jen povrchové zranění. Vyčistil jí to, u čehož jsme ji oba se Sam museli držet, aby z lůžka neutekla, a pak zavázal.

Přišel jsem si psychicky vyčerpaný, jak nikdy předtím. Ani ne tak z té samotné show, jako z toho, co bylo potom. Strach, nervozita...

Dopadlo to na mě všechno ve chvíli, kdy jsem ji ukládal v hotelu do postele. Ona byla očividně taky hodně vyčerpaná z toho všeho pláče, takže vytuhla okamžitě a nevzbudila se ani tehdy, když jsem ji převlíkal do jejího pyžama.

Nechal jsem ji v místnosti s Kookem, který byl se mnou na pokoji, a pak se vydal za Samanthou. Ta byla hned naproti.

Tušil jsem, že mi rupnou nervy hned, co ji uvidím, a to se taky stalo.

„Zdůrazňoval jsem ti, že si máš dávat pozor!"

„Já... já jsem..." koktala, očividně překvapená mým chováním.

„Víš, co všechno se mohlo stát? Mohli jí ublížit nebo i tobě? A co by bylo jako pak?!"

„Je mi to líto."

„Lítost věci nespraví." Zavrčel jsem.

„Měl jsem v hlavě milion možných scénářů, co by vám ty holky mohly udělat."