Tell me what to do [Yoongi]

*8*

„Myslíš, že má ráda puntíky?" stál Taehyung u dvou kufrů. Jeden byl čistě růžový a druhý byl růžový s puntíky.

„A něco více infantilního by tam neměli?" pronesl jsem ironicky a složil ruce na hrudi.

„Nech toho, Yoongi. Ona je malá, malé holky mají rády růžovou." Ohradil se téměř okamžitě.

„Nechceš tak spíše zakrýt, že ji máš rád ty?" zasmál jsem se. Fakt mi tahle situace přišla hrozně komická. Pořád jsem to však bral s humorem. Až se tomu sám divím, neboť jsme v tom slavném nákupním centru už přes dvě hodiny. Taehyung nakoupil samozřejmě spoustu oblečení a teď vybíral kufr. Jenže... z čí kreditky jsou prachy? Ano správně – z mojí.

Snažil jsem se ho nejdříve krotit, abychom to do toho kufru pak vůbec narvali, ale po jedné straně mu můžu být vlastně vděčný, protože to všechno zařídil za mě. Myslel i na takové kraviny jako je dětský sprchový gel, šampon, gumičky do vlasů, které by mě nenapadlo koupit ani v nejmenším a spousta dalších věcí.

„Beru ten s puntíky, je víc roztomilý." Natáhl ruku, já mu podal kreditku a on to šel zaplatit.

Viděl jsem to teď akorát na kafe, protože na mě znovu začala padat únava. Nepůsobí na mě už ani tak časový posun, jako to, že mám v hlavě tolik myšlenek až nemůžu spát. Včera jsem si v hlavě pořád přehrával tu malou holku, jak mi usnula v náručí.

To, že jsem její táta vzala docela v klidu. Nevím, co jsem od toho očekával, ale ve svých letech z toho asi sama ještě není pořádně chytrá. Možná je to tak lepší. Kdyby byla starší, víc by přemýšlela a nejspíš se cítila ještě zmatenější.

Pak mi taky kolovala v hlavě představa, co se stane, až to řeknu managementu a fanouškům. Jasně, že by lepší bylo to veřejnosti vůbec neříkat, ale utajit to by stálo až moc úsilí. Nejdřív z toho asi bude pěkný boom, ale časem to snad všichni zpracují. Nechtělo se mi do toho mumraje, ale nic jiného mi nezbývalo.

„Už víš, jak jí vybavíš pokoj?" zeptal se zvědavě Taehyung, když jsem se posadili na lavičku s frapučínama od Strabucksu.

„Ne, nechám to udělat firmě." Odpověděl jsem to první, co mě napadlo.

„Nechceš to nechat na mě?" usmál se.

„A kde na to vezmeš čas?" protočil jsem očima. Pauzu sice máme, ale pracovat občas musíme a ten pokoj by měl být nejlíp do pár dnů hotový, aby měla kde být.

„Tak mě to nechej aspoň zařídit přes tu firmu. Řeknu jim, co tam chceme a jak to mají udělat." Začal prosit.

Nechápu jeho nadšení... i když, vlastně i chápu. On děti prostě miluje. A teď, dá se říct, jedno bude mít. Aspoň mi to tak přijde, že se nějak do role otce vžil snáz než já sám.

„Pro mě za mě." Pokrčil jsem rameny s nezájmem.

„Ale žádné růžové stěny ani koberec." Dodal jsem hned. To fakt nedovolím.

„Proč ne? Chtěl jsem jí to udělat na styl princeznovské komnaty a princezny mají růžovou." Odul se zase.

„Tae... okej, já chápu, že je malá a malý holky mají rády růžovou. Nakup jí hader a doplňků v téhle barvě kolik chceš, ale zdi v mém domě určitě růžové nebudou. Až bude starší, tak si to rozmyslí a kdo to bude jako přemalovávat?" pozdvihl jsem obočí.

Zůstal na mě chvíli hledět docela nechápavě a já čekal, kdy spustí lavinu argumentů, proč má pravdu on a ne já. On se však na mé překvapení začal široce usmívat.