Tell me what to do [Yoongi]

*11*

Seděl jsem v kanceláři a jedl ramyon. Měl jsem asi patnáct minut čas předtím, než přijde první uchazečka. Netěšil jsem se na tyhle pohovory a docela je i považuju za ztrátu času. Jenže... asi bude něco pravdy na tom, že na chůvu by měl být spoleh a neměl bych Ellie svěřit do rukou někoho, koho vůbec neznám.

Další věcí je, že se bojím, aby ta holka nebyla naše fanynka. Profesionalita je pro mě tedy na první místě a já si fakt nepřeju, aby mě někdo tajně stalkoval. Nehledě na to, že mi došlo, že ji bude hlídat u mě doma. Domů si nepustím jen tak někoho a rozhodně nechci, aby mi někdo lezl do soukromí.

Do třetice je tu společnost a vedení, se kterými mi schůzka skončila před malou chvílí. Překvapilo mě, jak v klidu to vedení bere. Domluvili jsme se, že jakmile najmu chůvu, tak uspořádají tiskovou konferenci. Řeknu hned na začátek, že Ellie je moje dcera a ta holka, co se o ni bude starat, chůva. Předejdeme tak veškerým domněnkám mezi fanoušky. Ti totiž velmi rádi vytvářejí podobné nesmyslné teorie.

O to víc bylo důležité, jaká ta holka bude. Musela být věrohodná, pečlivá, profesionální, musí mít skvělý vztah k dětem a nejlíp nebýt fanynka BTS. Jestli se stane, že vyjedeme v létě na tour, musí být ochotná odjet taky. A samozřejmě všechno, co kdy v Big Hitu nebo v backstage uvidí, si nechat pro sebe.

„Můžu?" vlezl Namjoon po zaklepání do dveří.

„Jasně." Zahuhlal jsem s plnou pusou a vzápětí hned polknul. Od rána jsem pořádně nejedl – proč?

Samozřejmě, že mi nějak vypadlo to, že mám doma dítě. Nastavil jsem si pozdě budíka, pak jsem nestíhal připravit sebe, protože jsem musel připravit ji a z toho všeho jsem pak zůstal bez snídaně.

O ni se výjimečně postarala šéfova sekretářka, která většinou stejně nemá, co na práci. Bylo mi však jasné, že takhle to nejde a potřebuju tu chůvu co nejdřív.

„Chceš tu být sám, nebo mám zůstat s tebou?"

Chtěl jsem ho hned poslat pryč, protože to přece zvládnu sám. Dokážu posoudit, která je dobrá a která ne, ne? Jenže na konec jsem si to rozmyslel. Další názor se může hodit.

„Tak jo, už někdo přišel?" zeptal jsem se.

„Jo, mám ji pozvat dál?"

Pokýval jsem hlavou na souhlas, plastový kelímek hodil do koše a poposedl si na židli. Jsem připravený čelit všemu.

Teda...

Aspoň jsem si to myslel.

*

Uběhly asi čtyři hodiny. Nebyl jsem na záchodě, neměl jsem další jídlo, neměl jsem pití – z toho jsem byl jasně podrážděný. Horší však bylo, že nic z toho, co se tu zatím objevilo, nebylo k použití!

„Ježišmarja, ty jsi Suga! A ty jsi RapMon, já vás tak žeru! ARMYs forever!" – měl jsem chuť řvát.

„A potkám se s JungKookem?" – jistě, ty pipko.

„A to bych jako jezdila všude s váma? Nemůžu jen tak opustit město, co by na to řekl můj přítel?" – to fakt nevím a nezajímá mě to. Proč jsi sem vůbec lezla, když je to napsané i v tom inzerátu?!

„S ničím problém nemám, ale vařit nebudu, protože to neumím." – aha?!

„Hrozně ráda bych vám dělala chůvu, ale neumím anglicky." – a jak se s ní chceš asi dorozumět, ha?

Už mi fakt docházely nervy. Když už něco vypadalo nadějně, tak v tom byl nějaký zádrhel. Buď nevaří, neumí anglicky, nemůže odjet z města, je to fanynka, nemá vůbec žádné zkušenosti... pořád tu bylo něco.

Po asi dvaceti uchazečkách jsem myslel, že celou tuhle akci odvolám. Nebavilo mě to a výsledek taky nebyl. Skákal bych radostí, když dorazila poslední. Sfouknem ještě tuhle a nazdar. Nechci o tom ani slyšet.

„Promiňte, jsem tu dobře?" zeptala se zrzka zmateně.

„Jdete na pohovor?" optal se Namjoon s úsměvem. Jo, ten humor neztrácí. Já už se ani nesnažím zakrýt jasně otrávený výraz. U těch posledních jsem se ani na nic neptal a děkoval, že jsem s předstihem vypracoval obecný seznam otázek, které by mě mohly zajímat. Ptal se na ně pak on a vlastně to celé vedl. Byl jsem vděčný, že je tady.

„Ano." Pokývala hlavou.

Pokynul jí, ať se posadí.

Prohlédl jsem si ji, ale už se rozhodl nedělat ukvapené závěry. I ty minulé mě něčím zaujaly, myslel jsem si, že jsou celkem sympatické a snad by to mohlo jít... a ono nic. Tahle byla zajímavá akorát tím, že jako jediná nebyla Asiatka.

Zamrkal jsem a zaměřil se na to, co začala říkat. Namjoon se jí nejspíš zeptal, jestli se může nějak představit, takže spustila o sobě.

„Já se opravdu omlouvám za svou korejštinu, ale učila jsem se na výšce, a pak jsem se přestěhovala sem, no pořád to ještě není ono. Můj rodný jazyk je francouzština, ale dlouho jsem žila v Corku, v Irsku, takže anglicky umím dobře. Zatím pracuju v restauraci v kuchyni, ale kdybych dostala tuto práci, tak bych skončila, protože by to dokázalo pokrýt mé náklady na žití."

Dokonce jsem se narovnal na židli, když podotkla, že je Francouzka. To by bylo pro Ellie snad ideální. Mohla by mluvit francouzsky, anglicky a naučila by se s ní i korejštinu. Bál jsem se však dělat předčasné naděje.

„Nemám sice žádné sourozence, ale v Corku jsem dělala au pair asi dva roky a děti mám ráda." Pokrčila rameny a příjemně se usmála.

„Pak nevím, co by vás ještě mohlo zajímat, klidně se ptejte." Podívala se na Namjoona, a pak na mě. Asi nevěděla, ke komu má mluvit.

„Umíte vařit a... jo, vadily by vám nějaké lehké domácí práce? Je to samozřejmě všechno zahrnuto v platu." Přečetl Namjoon z papíru.

„Vařit umím, ale jsem spíš na evropskou kuchyni. Samozřejmě bych mohla zkusit i něco asijského, no nemůžu ze začátku zaručit, jak to dopadne." Odkašlala si.

Jídlo mi nevadí, sním všechno. A tuším, že Ellie určitě ocení, když dostane i něco jiného než to, co se nejčastěji vaří tady.

„Víte, kdo jsme?" vyšlo pro změnu ze mě.

Teď se to rozhodne. Buď začne fangirlit a pohovor skončil anebo je tohle zázrak seslaný z nebes samotným Bohem.

„No... jo?" pokrčila nechápavě rameny a my se s Namjoonem na sebe nechápavě podívali.

„Teda, viděla jsem pár vašich billboardů, ale má to nějaký vliv na to, jestli tu práci dostanu?"

Ticho.

Je to anděl.

Jsem zachráněn!

„Ach tak, vy určitě máte hodně zájemkyň, že jo. Já ani moc nedoufala, že bych to dostala, takže v pohodě. Přišla jsem to jen zkusit, protože v té kuchyni to přestávám snášet." Kupodivu se rozmluvila.

„Ne, já vás beru." Přerušil jsem ji v monologu.

„No já... co?" zarazila se, beroucí na vědomí, že jsem něco řekl.

„Já vás beru." Odvětil jsem klidně. Že na sobě nedávám najevo větší nadšení, to je zkrátka moje povaha a nedá se s tím nic dělat.

No a tak... měl jsem chůvu.

**

Tak tady máte další dílek. Je to s mou aktivitou docela mizérie, fakt mě to mrzí, ale je mi teď na nic. To učení mě ničí. Ještě ale 14 dní a je to za mnou (jestli to tedy udělám :D). Prosím vás, držte mi palce, ať se mi to povede, už pomalu z toho všeho blázním!

Pak taky... viděli jste videa? To je totálně boží a hrozně se mi líbí, že mají nějakou interakci i s holkama, vypadá to moc dobře! :) Hned je inspirace psát fan fikce, jen škoda, že teď nemůžu. V září si to ale patřičně vynahradím!!!