Tell me what to do [Yoongi]

Epilog

Procházel jsem se podél řeky, kde bylo dnes naprosto vylidněno. Nikde ani noha, protože dost hustě pršelo a nikomu se nejspíš do takového počasí nechtělo. Mně se to však líbilo. Bylo uklidňující poslouchat kapky deště, jak dopadají do vody, na listy stromů, lavičky i můj deštník, který jsem držel v ruce.

Mohl jsem se takhle procházet, v klidu a nerušeně a u toho přemýšlet. I když... dneska jsem tu úplně za účelem vyjasnění mysli nepřišel. Stál jsem na promenádě a trpělivě vyčkával, až se tu objeví.

Čekal jsem už poměrně dlouho, ale nepřestával jsem doufat.

Znovu jsem zkontroloval hodinky, abych se ujistil, že je ten správný čas, když jsem najednou uslyšel kroky. Objevila se přede mnou postava v běžeckém úboru, která si tvrdě razila cestu deštěm. Bylo jí očividně úplně jedno, že tak hustě prší. Už tak byla celá mokrá, ale pořád běžela dál.

Nevšímala si mě, ale já potřeboval, ať zastaví. Vstoupil jsem jí proto do dráhy.

Zpomalila a zastavila asi metr ode mě. Zmateně si mě prohlížela, očividně nechápajíc, co tu dělám a proč jí stojím v cestě.

Pak se však její výraz ve tváři změnil a ona se zamračila.

„Co chceš?" snažila se znít naštvaně, ale spíš to znělo, jako když jí někdo ubližuje.

Tak mě to mrzelo, nechtěl jsem.

„Prosím tě, mluv se mnou," požádal jsem.

„Už jsi mi vše řekl, pokud vím. Nepotřebuji slyšet nic dalšího," zavrtěla hlavou.

Sám jsem se zamračil, když se začala otáčet a nejspíš měla v plánu se rozeběhnout na druhou stranu.

„Sam!" zakřičel jsem za ní.

Chtěl jsem stáhnout deštník a běžet za ní. Zasekl se mi však a já si připadal jak v trapném akčňáku, když jsem ho prostě odhodil a vydal se za ní. Mokrý jsem byl už po pár sekundách, kdy jsem nad sebou neměl žádnou ochranu.

Vyplatilo se mi to však, byl jsem bez něj rychlejší a za chvíli jsem ji doběhl.

„Počkej, počkej přece!" chytil jsem ji udýchaně za ruku a zatáhl dost silně na to, aby mi už nikam neutekla.

„Nechci s tebou mluvit, jasný? Už si nemáme co říct!" snažila se mě odstrčit, ale já velmi snadno chytil obě její ruce.

Byla moc malá na to, aby mě přeprala.

Aniž bych chtěl, tak mě ten fakt donutil k úsměvu. Pasuje ke mně, patří ke mně a já už ji nenechám odejít. Nikdy.

„Sam..." přitiskl jsem ji k sobě i přes její protesty.

Oba dva jsme byli na kost promočení, ale mně to vůbec nevadilo. Cítil jsem se tak dobře, když byla znovu u mě.

„Omlouvám se ti."

„To brzo," odfrkla si naštvaně a znovu uhnula hlavou, když jsem se ji snažil pohladit po mokré tváři.

„Lidi dělají kraviny, ale já tě fakt miluju a je mi to hrozně líto."

Nevím, která část věty ji konečně donutila, aby sebou přestala cukat. Jestli to, že jsem udělal kravinu, je mi to líto, anebo že ji miluju. Nikdy předtím jsme si úplně otevřeně lásku nevyznali. Možná to bylo právě tohle.

„Yoongi, hrozně mi ublížilo, jak jsi mi nevěřil. Já bych přece tobě a Ellie nic podobného neudělala."

Rvalo mi srdce, jak smutně vypadala.

„Sám jsem tomu věřit nechtěl, ale všechna fakta, všechno..." započal jsem, no ona mě přerušila.

„Já vím, prostě jsem byla hlavní podezřelý," sklopila hlavu.

Já ji ale takhle dlouho nenechal. Pustil jsem její ruce, a pak vzal pro změnu do dlaní její obličej.

„Dostal jsem docela lekci, víš to?" pousmál jsem se, zmiňuje, jak těžké to bez ní bylo.

Nejen starost o Ellie, ale ani o mě se neměl kdo starat.

„Tak doufám, že dostatečnou, aby tě poučila pro příště," zvedla pravý koutek a já poznal, že mám vyhráno.

Sklonil jsem se k ní a konečně spojil naše rty v jedno. Není snad ani možné popsat pocit, který se mi v ten sám okamžik rozlil v těle.

„Příště..." dal jsem jí další pusu. „už..." a další „nebude."

Pevně jsem ji objal s úmyslem, že ji v dohledné době fakt nepustím.

Moji Sam.