Tell me what to do [Yoongi]

*2*

„Děláš si teď prdel, že jo?" zůstalo na mě hledět šest párů očí. Byl bych se zasmál, jak vtipně vypadali, ale do smíchu mi nebylo. Něco jsem za svůj život zažil, myslím, že na svůj věk toho bylo fakt dost, ale v tu chvíli, co mi Iva Donnovanová oznámila, že jsem nejspíš otec čtyř leté malé holky, jsem málem omdlel.

Bylo to silné kafe – i na mě, věčného pohodáře, který se ničím moc nevzrušuje. Máloco mě dokázalo fakt zvednout ze židle. Vyvolat ve mně nějaké silné emoce, ať už zlost nebo prostě cokoli. Neměl jsem podobné scény zapotřebí.

„A to ti řekla jen tak? Nakráčela si to k tobě domů a řekla, že máš dítě?" nevěřil Hoseok vlastním uším.

Ale berme to raději popořadě.

*

„To je nějaký žert?" zamrkal jsem po pár vteřinách, co čekala na mou reakci. Nebyl jsem však schopný cokoli říct, měl jsem až moc myšlenek v hlavě.

„Ujišťuji vás, že bych neletěla dvanáct hodin v letadle, kdybych se pokusila o žert." Zaklapla složky, pokládajíc na ně ruce zapletené do sebe.

„Ale já o ničem nevím. Jak... jak je to možné?" vykoktal jsem ze sebe. Nešlo to zpracovat. Prostě ne... tohle je sranda. Prostě si ze mě někdo vystřelil a za chvíli se tu objeví při nejmenším šest sedmin BTS aby mi řekli, do čeho mě navezli.

„Snad vám nemusím vysvětlovat, jak takové dítě vzniká, pane Yoongi." Určitě se mi v duchu smála, že jsem teď tak na hromadě, ale ocenil jsem, že si drží profesionální výraz.

„No a co teď?" odkašlal jsem si.

„Ellie je teď v Paříži v ústavu pro nezletilé. V závěti její matky je napsáno, že si přeje, aby úřady kontaktovaly vás. Nejspíš doufala, že se o ni postaráte."

Řekla to, čeho jsem se tak bál.

Já a děti? To by fakt nešlo.

*

„No a nepomohla tomu ani ta zrzka, kterou jsem si vzal včera domů. Objevila se tam polonahá a ta ženská se pak div nezadusila vlastními slinami." Prohrábnul jsem si rozcuchané vlasy.

Poznámka o holce je akorát rozesmála, což jsem čekal a zasmál se taky. Tak trochu jsem doufal, že když ta sociální pracovnice viděla, jak žiju a že u mě očividně přespávají holky na jednu noc, raději odejde a řekne, že by mi dítě stejně nesvěřili. Bohužel to asi nebylo tak hrozné, jak jsem si myslel.

„Stejně budu muset na pár dní do Paříže."

„To jako fakt? Já myslel, že z toho nic nebude. Ty si tu holku fakt necháš?!" vykřikl JungKook překvapeně.

„Ovládej se, jasný?" plesknul ho Namjoon po hlavě, na což se sušenka zatvářila uraženě.

„Je to ještě dítě, proboha. A umřela mu máma. Vždyť je to hrozný." Zavrtěl hlavou, sedajíc si na pohovku vedle mě.

Samozřejmě, že jsem byl plný všech dojmů a myšlenek a potřeboval jsem to s někým probrat. Nešlo to však dřív než teď odpoledne, protože jak jsem předpokládal, ostatní na tom s po alkoholovým stavem nebyli o moc líp a museli se nejprve dát do kupy.

„A to si ho nemůžou vzít jeho prarodiče? Však víš... taťka a mamka tý holky." Nadhodil Taehyung.

„Ne, Denis prý byla úplně sama." Povzdychl jsem si. Vážně mě štvala tahle situace. Cítil jsem lítost pro to, co se stalo. No zároveň jsem nestál o něco, co by mi kompletně mělo převrátit život na ruby. Proto jsem odhodlaný jet do Paříže a vyřídit všechno pro to, aby ta malá zůstala v domově. Určitě se tam o ni postarají líp, než já. Ne... o tom nepochybuju.

„To je smutné." Zatvářil se tak Hoseok.

„Je, ale hele... já přece nejsem schopný se postarat o dítě. V nějakém ústavu, kde vědí, jak to s dětmi chodí, se o ni postarají daleko líp přece!" začal jsem.

Měl jsem zkrátka potřebu obhájit to, co jsem se chystal udělat. Potřeboval jsem se ujistit, že je to správné.

„Okej, pojedeš do Paříže a co dál?" zajímalo Namjoona.

„Nic, prostě potřebuju jen vyřídit ty papíry, že si ji do péče nevezmu a je to. Nejde to ale vyřídit takhle na dálku, musím to udělat osobně." Vysvětlil jsem.

Všichni pokývali na souhlas. Naštěstí by tu s vedením žádný problém být neměl, protože máme aktuálně pauzu a pracujeme jen příležitostně. No, a i kdyby byli proti, tak se nedá nic dělat. Vyřídit to stejně musím.

„Ty, Yoongi, kolik ti vlastně bylo, když jsi se s Denis potkal?"

„Devatenáct? Bylo to před pěti lety, takže devatenáct." odpověděl jsem po zamyšlení. Je fakt divné si představit, jsem v tolika letech počal dítě. Teprve rok po opravdové dospělosti. Vždyť teď je mi dvacet čtyři a dítě bych nechtěl.

I když můj problém pramení asi z toho, že já si celkově nejsem schopný představit děti v mém životě. Nikdy předtím jsem nad tím moc nepřemýšlel, ale je to pravda. Zkrátka se nevidím s rodinou a dětmi. Někomu to možná přijde divné a smutné, ale mně ne. Každý máme nějaké představy.

„To je divný." Zašklebil se Kook.

Měl jsem chuť poznamenat něco o tom, že on taky není svatý a hřešit začal daleko dřív než my ostatní. Já, než jsem šel jako trainee do BigHitu, sice holku měl, ale bylo ještě moc brzo na to, aby mezi námi mohlo něco být. Pak jsem odešel a vztahu byl konec. Tak podobně to měla i většina. Až později, když se nám povedlo prorazit a holky se na nás lepily, jsme si to dokázali patřičně vychutnat.

A to už jsme, tuším, všichni osmnáct měli. Teda krom JungKooka, který si však taky nemohl nechat nic ujít a musel mít všechno, co máme my. A tak se z našeho nevinného maknae s rozkošným úsměvem stal chlap o něco dřív. Bohužel, to už je úděl byznysu.

„Co ty víš, jestli někde už neběhá tvoje dítě." Vrátil jsem mu to.

„Proto taky říkám kondomů best friends." Protočil očima, jako bych byl úplný idiot.

„A to si jako myslíš, že je já nepoužívám, nebo co? Jenže ony taky někdy praskaj, ty chytrolíne." Zabručel jsem otráveně. Začíná si pěkně dovolovat, chlapec.

Většinou je mi jedno, že mě neoslovuje zdvořileji, přestože jsem od něj několik let starší, no teď jsem začal být podrážděný hodně rychle.

„Tak se uklidníme." Vzal mě kolem ramen Namjoon.

„Raději tohle berme jako ponaučení, že stát se může ledacos a už to dál neřešme. Ty poletíš do Paříže a vyřešíš to jednou pro vždy. Pak budeme všichni v klidu žít." Stiskl mě a dal mi povzbuzující úsměv. Jistě, že ano. Všechno bude v pohodě.

Musí.

Proč?

Protože to Min Yoongi řekl.

**

Přicházím se slibovaným dílem. Teď už budu vydávat pravidelně!