Tell me what to do [Yoongi]

*6*

Bezduše jsem sledoval slavnou La Tour Eiffel, která se svou železnou konstrukcí tyčila nade mnou. Byla monstrózní, a přestože jsem ji neviděl poprvé, tak přiznávám, že stále nutila mou bradu jemně padat.

Nebylo mi však zrovna nejlíp, abych si to mohl vychutnat. Do rána jsem vůbec nespal kvůli časovému posunu, a pak taky jsem pořád přemýšlel. Nad Denise, nad Ellie, nade mnou. Taehyung o tom chtěl ráno ještě mluvit, ale celkové vyčerpání a momentální psychická labilita způsobila, že jsem po něm akorát hnusně vyjel. Takže mě teď celou dobu ignoruje.

Netuším, proč to vlastně řeším. Stejně jsem ten papír už podepsal, ne? Už jsem se rozhodl. Zůstaneme tu ještě jednu noc, a pak hurá zpět do Soulu. Nejradši bych na tohle všechno zapomněl.

„Co děláš?" zamračil jsem se, když si začal prohlížet plyšáky u jednoho stánku. Plyšáků má doma dost a tu je to nemožně předražené.

„Koupím Ellie něco pěkného." Odsekl nabroušeně, v ruce držíc růžového jednorožce.

„A na co? Do ústavu už nepojedeme. Včera jsem to tam vyřešil, takže není důvod." Zamrkal jsem nechápavě.

„Tak si nejeď. Já jí ale slíbil, že ještě přijdu a hodlám to dodržet." Ani se na mě nedíval a šel to zaplatit. Něco víc infantilního jí fakt koupit nemohl. Růžový jednorožec s fialovým rohem, obrovskýma očima a s chocholkou místo vlasů.

„Tae..." protáhnul jsem, když prošel kolem mě, míříc pryč a stále mě nebrajíc na vědomí.

„Ne!" křiknul.

„Nebudu s tebou mluvit, dokud se nevzpamatuješ." Nechápu, že mu to vydrželo tak dlouho. Taehyung není typ člověka, který by vydržel být naštvaný. Většinou ho to po pár hodinách přejde.

„Já se omlouvám, fajn? Nechtěl jsem být na tebe hnusný, ale chci odsud už vypadnou." Povzdychl jsem si a snažil se s ním srovnat krok. Šlo to docela obtížně vzhledem k tomu, jak krátké byly moje nohy v porovnání s jeho. Příroda ke mně v tomhle směru nebyla zrovna fér.

„To není o tom a ty to víš." Zavrtěl hlavou.

„Tak co po mně chceš? Já už na tohle nemám nervy." Zastavil jsem se a on kupodivu taky.

Nahlas vzdychnul a v jeho obličeji na chvíli nebyla po naštvání ani stopa. Místo toho se tvářil fakt smutně.

„Vezměme Elie sebou, Yoongi. Prosím tě, vezměme ji sebou." Zvedl ke mně oči.

„Já rozumím tvému strachu. Znám tě přece tak dlouho a všichni jsme jako bratři. I když si myslíš, že před námi dokážeš skrýt všechno, co cítíš, tak se mýlíš. Ale tentokrát nejde jen o tebe. Zkus to pochopit." Zase vypadal, jako že se chce každou chvíli rozbrečet. Nesnáším to. Nemám rád, když kdokoli z mých přátel brečí.

„Proč ti na tom tolik záleží? Vždyť jsme ji viděli jen jednou, vůbec ji neznáme. Já o ní celý její život ani nevěděl." Rozhodil jsem rukama.

Jeho ramena klesla a on si opět nahlas povzdychl.

„Tak já ti to vysvětlím u kafe, fajn?" netušil jsem, co mi chce přesně vysvětlovat, ale rozhodl jsem se neprotestovat.

Odešli jsme dál od placu, kde stála Eifelovka, protože tam bylo všechno jídlo i pití to nejdražší v Paříži. Po možná dvě stě metrech jsme narazili jednu zapadlou kavárničku, do které jsme hned zamířili. Objednal jsem si jedno černé kafe, aby mě trochu nakoplo, Taehyung hořkou čokoládu, a jakmile nám to servírka donesla, čekal jsem.

„Slib mi ale, že klukům to neřekneš. Neměl jsem ani v plánu to někdy někomu povědět, protože teď už je to stejně jedno... no, zkrátka o tom před nimi pomlč, dobře?"

Nechápal jsem tomu, ale rozhodl se souhlasit. Jestli je to jeho přání, pak ho budu respektovat.

„Mí rodiče nejsou mí biologičtí." Zapíchnul lžičku do husté čokolády, a pak si ji hned strčil do pusy.

Vykulil jsem oči, překvapený jeho přiznáním. To jsem popravdě fakt nečekal.

„Ty jsi adoptovaný?" vylezlo ze mě.

„Jo. Byl jsem v děcáku až do svých třinácti, než si mě máma s tátou vzali do péče." Přikývnul se sklopenou hlavou. Bylo na něm poznat, že se mu to neříká zrovna nejlíp.

A já byl v šoku z tohoto přiznání. Tuším, že jsem v tu chvíli ani neměl slova. V hlavě mi ale šrotovalo jediné – už chápu, proč mu na tom tak záleží. Pak taky rozumím celé jeho strategii, proč sem jel. Určitě to byl jeho plán už od začátku, jinak si to nedovedu vysvětlit.

„Proto mi na tom tak záleží. Vím, jaké to je. Na svoje pravé rodiče si nevzpomínám, takže se mi po nich nějak nestýská, ale ten život tam... to člověk nepochopí, pokud to nezažije." Opřel se o opěrku židle a nepřestával lžičkou prohrabávat čokoládu v hrníčku.

„To je mi líto." Nenapadlo mě nic lepšího.

„O lítost nestojím, Yoongi. Proto jsem ti to neřekl." Zavrtěl hlavou.

„Chceš mě tak přimět, abych ji vzal s sebou, že jo?" hádal jsem a podle jeho výrazu mi to bylo jasné. Jen jsem to zkrátka potřeboval říct nahlas, abych se ujistil, že to tak fakt je.

„Všechno se dá vyřešit, jen v sobě musíš probudit trochu snahy. Se vším bychom ti pomohli, nezůstal bys s ní sám."

„Tae, je to dítě! Vždyť já... ona byla včera snad první dítě, se kterým jsem kdy promluvil. Mám z toho vítr jak prase." Promnul jsem si tvář a ucítil, jak vysušenou pokožku mám. Nesbalil jsem si totiž žádné kosmetické přípravky, a pak to tak dopadá. Při nejlepším mi ještě naskáčou nějaké pupínky a maskérky se pak budou moci přetrhnout, aby mi to zakryly do samé dokonalosti.

Fakt paráda toto.

„Najdeš si k ní cestu. Časem. Nic nepůjde hned, a to ani nikdo nechce, jen tomu prostě dej šanci." Opakoval snad po sté. Je tak vytrvalý, to je hrozné.

Nahlas jsem si povzdychl. Jasně zdrcený z toho všeho a s nervy totálně v háji.

„Dobře, tak dejme tomu, že jo." Složil jsem ruce na stolku a snažil se ignorovat jeho nadšený výraz. Řekl jsem, pokud vím, dejme tomu! Ještě jsem nic nepotvrdil.

„Je ve věku, kdy chodí děcka do školky?" zeptal jsem se.

Odpovědí mi bylo rychlé pokývání hlavy.

„To ujde, to bych měl dopoledne a část odpoledne pokoj. Na zbytek bych najal chůvu." Zapřemýšlel jsem.

„A nebo bych si ji k sobě někdy mohl vzít já. Nebo někdo jiný z kluků. Když budeš chtít klid." Začal to samozřejmě hned rozvíjet.

„Achjo... já umřu." Složil jsem hlavu do dlaní.

„Neumřeš, to bude dobrý." Poplácal mě po ramenu, a pak do sebe nalil tu čokoládu najednou.

„Tak jdeme." Zvedl se ze židle tak rychle, div ji nevyklopil dozadu.

„Kam?" vykulil jsem oči.

„Jdeme si pro Elie." Zaculil se široce.

Tak fajn... jdeme si pro Elie.

**