Tell me what to do [Yoongi]

*15*

Když jsme dorazili k Jinovi, vonělo to tam všemi možnými vůněmi. Jako jediný tam zatím byl JungKook a Taehyung. Myslel jsem, že jakmile Ellie spatří Kooka, budu mít o problém vystaráno, no pořád mě držela za ruku a nehodlala se nikam vzdálit. Nejprve jsem to chtěl přisuzovat tomu, že je zkrátka ještě vyděšená z toho, co se stalo. No vypadala v pohodě.

Seděli jsme v obýváku a čekali na zbytek. Jin mezitím dovařoval jeho skvělé jídlo, na které jsem se fakt těšil. Docela mi od snídaně vyhládlo.

„Máš hlad?" zeptal jsem se jí. Došlo mi, že jsme vlastně neměli ani žádný oběd. Musel jsem sám nad sebou protočit očima. Že to jídlo nemám já – okej, ale jak můžu zapomenout na to, že ho nemá ona?! Měla jen tu pitomou zmrzlinu.

„Jo." Začala kývat hlavou.

„Za chvíli už bude jídlo." Zatahal jsem ji za culík, který jsem jí pracně vytvořil dnes ráno, než jsme odešli.

Nejdřív se na chobotničky, které Jin připravil, sice moc netvářila, ale když jsem jí jednu dal do pusy, tak to pak jedla s chutí. Spořádala toho na dítě docela dost, a pak mi vytuhla v náručí. Když si to tak uvědomím, tak je vlastně vcelku nenáročná.

Jin mi podal deku, do které jsem jí zabalil, a pak jsme se pustili do konverzace. Divím se, že jí to vůbec nevzbudilo, ale spala jako špalek celou dobu. Stihli jsme toho probrat docela hodně, ale jelikož nás zítra čeká práce, brzy jsme to rozpustili. Zůstal jsem pak u Jina už jen já. Nechal jsem Ellie ležet na gauči a pomohl mu sklidit veškerý nepořádek, který jsme v obýváku udělali.

„Dneska se od tebe nehnula." Poznamenal, když jsme umývali nádobí.

„Nechápu ji." Zavrtěl jsem hlavou.

„Proč?" pobaveně pozdvihl obočí.

„Kašlu na ni a ona se mnou stejně chce být." Odvětil jsem bez mučení. Nešlo mi to zkrátka do hlavy.

„Jsi její táta, Yoongi. Ty to možná nechápeš, ale víš, co je pro dítě tohle slovo? Posvátné." Řekl, jako bych byl totální idiot.

„Aha, takže když se dozvěděla, že jsem její otec, tak mě má automaticky ráda? To má v sobě nějaký přepínač, nebo co?" zabručel jsem.

„Děcka to takhle neberou. Prostě tě má ráda z principu. Copak ty ji ne? Dyť je to zlatíčko." Usmál se a začal s utíráním talířů.

„Nevím." Povzdychl jsem si.

„Asi jsem si na ni už zvykl, ale nemůžu udělat sim sala bim a začít ji mít rád. Vždyť jsem o její existenci do teď vůbec nevěděl." Vypnul jsem vodu a ruce si utřel do utěrky.

To mě jako teď nutí, abych se cítil provinile? I když... to ani nemusí. Tohle ráno, kdy se tvářila tak smutně, mi stačilo. Nechápu, proč se na to zkrátka nevykašlu. Normálně bych to udělal, ale problém je, že v poslední době nic normální není. Tam asi bude ten kámen úrazu.

„Já vím, že nejde, ale uvědom si, že si to děláš jen ty sám. Vůbec s ní nejsi. Kdybys s ní trávil alespoň nějaký čas, tak by sis zvyknul a věř, že by to bylo o dost jednoduší i s tvými city." Neřekl mi novinku.

„Když to není tak jednoduché. Mám z toho strach. Nikoho jsem nikdy pořádně rád neměl, krom své vlastní rodiny." Posadil jsem se k jídelnímu stolu.

„Ale to je teď i ona. Vždyť je tvoje. Nevěděl jsi sice o ní, ale je."

Neměl jsem na to co říct.