Tell me what to do [Yoongi]

*7*

Paní v ústavu na mě hleděla jako z jara, když jsem se tam objevil s tím, že jsem si to rozmyslel. Vzápětí však pookřála a nadšeně mi dávala všechny papíry k podpisu. Ten původní nechala skartovat.

Ellie pas bude trvat čtyři dny, když se nechá vyřídit expresní službou. Ani mě nepřekvapilo, kolik to stojí peněz, a tak jsem bez mrknutí vytasil sedmdesát eur a v duchu si začal sčítat, kolik mě ta holka bude stát ještě předtím, než odsud vůbec odjedeme.

Horší však pro mě bylo se s ní potkat znovu. Hrála si s Taehyungem, když mě za nimi paní zavedla a řekla, že tu můžeme oba na chvíli zůstat. Domluvili jsme se, že tu zůstane, než se jí vyřídí pas, protože my měli v hotelu jeden pokoj a zařizovat jí další pokoj by bylo zbytečně komplikované. Zabukoval jsem také letenky zpátky.

„Tady jsi, je všechno zařízené?" zeptal se Tae a za rukáv mě potáhl na zem, kde seděl.

„Ahoj." Vycenila na mě zuby ta holka.

„Ahoj." Odpověděl jsem stejně.

„Měl bys jí to asi říct." Dodal korejsky, když jsem se neměl k odpovědi ani k ničemu dalšímu.

„Jako co?" zamrkal jsem.

„No že jsi její táta." Protočil očima.

„A to jí mám říct jen tak?" vyděsil jsem se.

„Yoongi, bože... uklidni se, jo?" povzdychl si.

Ta malá na nás hleděla dost nechápavě, očividně vůbec nerozumějíc, co si to tady povídáme. Nedivím se, protože korejštinu ještě asi neslyšela.

„Broučku, co kdybychom ti řekli, že si tě vezmeme domů?" Tae objal rukama celé její malé tělo a přitiskl k sobě.

Ona vykulila oči a zmateně se podívala nejdřív na něj a pak na mě.

„Mě?" špitla.

Nevím, co jsem čekal za reakci. Podle vyprávění Taehyunga bych spíš tipoval, že bude skákat radostí, no že se rozbrečí... to jsem si nemyslel.

„Mě ne." Popotáhla.

„Pročpak ne?" podíval se na ni Tae smutně a odhrnul jí z obličeje tmavé vlasy, které jí tam spadly.

„Pro mě přijde tatínek."

Tae střelil pohledem po mě a já bezradně pokrčil rameny. Nevím, co mám dělat. To na ní mám teď vyvalit, že otec jsem já? To už by to jemu více věřila, kdyby jí něco takového řekl.

Jsem úplně nemožný a vím to. Nemůžu si však pomoct. Nejradši bych se odsud sebral a šel pryč. Všemu stresu by konečně byl konec.

Ponořil jsem se do svých vlastních myšlenek asi dost dlouho, protože jsem ani neslyšel, co Tae té malé šeptá. Měl jsem nepříjemný pocit, že se to týká mě – no a to se vzápětí potvrdilo, když Elie vykulila oči a zůstala na mě hledět.

„Fakt?" zašeptala mu tak nahlas, až jsem to slyšel i já. Musel jsem se nad tím uchichtnout, protože v tu chvíli vypadala fakt srandovně.

„Cos jí řekl?" vylezlo ze mě.

„Že jsi její otec, když ty sám toho nejsi schopný." Zněla odpověď.

„A tos jí to řekl jen tak?!"

„Tady není čas na správnou chvíli a tuším, že ta by v tvé chvíli ani nepřišla." Postavil se.

„Kam jdeš?" zvedl jsem hlavu vyděšeně.

„Nechám tě tu s ní, ať se trochu prolomí ledy. Tak se snaž." Prohlásil, a pak si šel sednou k jiným dětem. Nejprve na něj dost divně hleděly, ale Taehyung zkrátka němá problém se začlenit kdekoli.

„Chm." Zamumlal jsem pro sebe a pak se podíval na holku, která stále stála a bezostyšně na mě hleděla.

„Myslela jsem si, že budeš jiný." Zamrkala.

Měl jsem chuť jí odseknout něco v tom slova smyslu, že fakt netuším, co čekala a že se klidně můžu sbalit a jít. No tuším, že by ji to akorát rozbrečelo a o scénu tady nestojím.

„S paní vychovatelkou jsem domluvil, že tu ještě pár dní zůstaneš. Pak tě vyzvednu a pojedeme do... domů." Odkašlal jsem si. Vím sice, že si z toho asi moc nepobere, ale netušil jsem, co jiného jí říct.

„A proč ne hned?" její malé ruce obalily kus rukávu mé mikiny.

„Musíme tu něco vyřídit, aby tě s námi pustili. Je to moc daleko." Poškrábal jsem se ve vlasech.

„Na Azurovém pobřeží?" rozzářily se jí oči.

„Ehm... ne, v Soulu, to je v Jižní Koreji." Odpověděl jsem a její úsměv rázem povadl.

„Já nevím, kde to je." Zatvářila se smutně.

Asi do mě v tu chvíli uhodil blesk nebo mě osvítil duch svatý, co já vím, ale do očí mě praštil atlas pohozený kousek od nás.

„Tak co kdybych ti to ukázal, hm?" snažil jsem se usmát. Vzal jsem atlas a jakmile se usadila na mém klíně, tak jsem ho otevřel. Nejdřív jsem byl nervózní z toho, že mám tak malou holku blízko u sebe, ale po chvíli jsem se uvolnil. Začínalo mi být dokonce příjemné, jak se ke mně tulí. Nikdy předtím jsem se k nikomu netulil. Možná jako malý ke své mámě, a to už je sakramentsky dávno. Teď v dospělosti mě na tulení moc neužije.

Ukázal jsem ji, kde jsme teď, a pak celou cestu až do Soulu. Nic víc v tom atlase k vidění nebylo, a tak jsem vytáhl svůj telefon a hledal přes data nějaké fotky, které bych jí z toho místa mohl ukázat.

Mohli jsme tam sedět asi dvacet minut a mně začaly pomalu brnět nohy. Řekl jsem jí, ať vstane, ale úplně mě ignorovala. První má tendence byla ji setřást, ale když jsem se přestal hýbat a šustit, uslyšel jsem její tichý dech. Vytuhla.

„Tak co, jak... ona usnula?" uchichtl se Taehyung potichu.

„Jo... co mám dělat?" rozhodil jsem rukama, avšak tak opatrně, aby jí to nevzbudilo.

„Vezmi ji do náruče a já se zeptám vychovatelky, kde je její postel."

Potichu jsem zaúpěl, nešťastný z téhle situace, ale stejně udělal tak, jak říkal. Z ústavu jsme odešli večer a zamířili si to rovnou do hotelu. Byl jsem nemožně psychicky vyčerpaný. Bylo to pro mě snad horší než koncertní šňůra, kterou jsme s BTS naposledy jeli.

„Měli bychom zítra jít do nějakého centra." Prohlásil Taehyung.

„A to jako proč?" protáhl jsem nechápavě. Na nákupy teď fakt nemám náladu.

„Ta paní dnes říkala, že sebou nemá moc věcí. Měli bychom jí koupit kufr a nějaké oblečení. Nebo to chceš zařizovat až v Soulu? Kde jsou na každém rohu ARMYs a novináři?" zašklebil se.

Má recht.

„Tak jo, zítra něco koupíme." Rezignoval jsem.

„Jo, jo, jo!" vykřikl nadšeně, až se na nás řidič taxíku podíval skrz zpětné zrcátko Nechápu, proč se z toho tak moc radoval, ale mohlo mi být jasné, že kuje nějaké pikle.