Vzbudilo mě příšerné zvonění a klepání na vchodové dveře. Takhle se ke mně snad ještě nikdo nikdy nedobýval. A jedno vím jistě – už teď toho člověka nemám rád.
Unaveně jsem se vyhrabal z postele a zjistil, že je teprve osm ráno. Je sobota, takže nechápu, co kdo chce. S kluky jsem byl domluvený až na odpoledne a jiné návštěvy nemívám.
Scházel jsem schody za neustálého zvonění domovního zvonku a málem se přizabil, když kolem mě proletělo malé tornádo. Nejspíš to taky slyšela.
„Já otevřu!" vyhrkla nadšeně.
„Ellie, ne!" probral jsem se v tu ránu a rozutíkal se za ní.
Nestihl jsem to však a ona už stihla odhalit nějakou cizí holku, která stála ve dveřích a ruku měla u zvonku - akorát připravenou na další zvonění.
„Ahoj!" pozdravila ji Ellie.
Chytil jsem ji za rameno a potáhl za rameno. Ať už je to, kdo chce, tak se mi to vůbec nelíbí. Ve článku sice nebyla uvedena adresa mého domu, ale i tak se bojím, aby se tu nějaké fanynky jednou prostě nezjevily. Nejspíš začínám být paranoidní.
„Kdo jste a co chcete?" zamračil jsem se, odrážeje veškeré útoky té malé.
Snažila se mi vykroutit, ale já se nedal. Kdo jí to vůbec učil? Otvírat jen tak cizím lidem?!
„Jsem Esmé," stáhla ruku od zvonku a odkašlala si.
„A chcete?" zopakoval jsem.
Rozhodne nemám náladu na nějaké cizí lidi v sobotu ráno. Vidím se ještě v posteli, no, jakmile vidím Ellie, která už překypuje energií, tak mi to stejně nebude dopřáno.
„Potřebovala bych s vámi mluvit, týká se to Samanthy."
Při tom jméně jsem se zarazil a pocítil touhu toho vědět víc. Zároveň jsem však měl tendenci zavřít té holce před nosem. Já se přes to už dostávám, sice fakt pomalu, ale dostávám a nehodlám si to teď jakkoli znepříjemňovat.
„Ohledně ji už nemám, co řešit," rozhodl jsem se pro své racionální já, které uvážilo, že to opravdu bude nejlepší.
„Prosím, prosím, ona to nebyla, jasný? Jenom mě vyslechni, nic víc," začala mi tykat, i když mi to bylo v tu chvíli bylo docela jedno.
Kdo to je a proč ji obhajuje? Vážně ničemu nerozumím.
Nahlas jsem si povzdychl, nechal dveře dveřmi, a pak se přikrčil.
„Hele prcku, běž si pustit telku a já ti pak příjdu dát něco k snídani, jo?" chytil jsem ji za obě ramena, aby sebou pořád přestala házet.
„Ne!" vykřikla mi do obličeje.
„Když to uděláš, budeš se moci dívat na Kdo přežije Filipíny," navrhl jsem, na což okamžitě pookřála.
Nechápu jak a proč, ale opravdu miluje tu americkou reality kravinu. Problém je, že bývá moc pozdě a ona už má dávno po večerce. Nedovoloval jsem jí to sice často, ale platilo to na ní v takových případech, kdy jsem potřeboval věci rychle vyřešit.
Sotva jsem to dořekl, tak už ji nebylo a já osaměl s holkou stojící ve dveřích.
„Tak?" pozdvihl jsem obočí.
Má jedinečnou možnost mluvit.
„Nemůžu alespoň dál?" přešlápla na místě.
„To fakt nemůžeš," zavrtěl jsem hlavou.
Co si jako myslí? Že si tu pozvu někoho cizího po tom, co se mi stalo? A je mi jedno, jak hnusně to zní. Já nejsem povinen jí něco nabízet, přišla sem sama z vlastní vůle.
„Dobře teda, kde začít..." promnula si dlaně a já si nemohl nevšimnout, jak znervózněla.
„Já se Samanthou bydlím, máme byt na půl," začala, na což jsem přikývl.
Zmínila se, že má spolubydlící. Bydlení v Seoulu je hodně drahé na to, aby si mohla dovolit něco jen pro sebe.
„Studovala jsem modeling, ale ze školy mě vylili, protože jsem to tu absolutně nedávala. Váš vzdělávací systém je... masakr, takže..."
„Hele tohle mě fakt nezajímá, můžeš přejít k věci?" přerušil jsem ji.
Nevím, kdo je, co studuje a je mi to totálně ukradené, tak ať se dostane k jádru věci.
„No tak fájn!" vyjekla, až jsem překvapeně zamrkal.
„Vzala jsem jí klíče, přišla sem a vyfotila to, protože za prvné ano, jsem hrozná kráva a za druhé taky ano, jsem totálně na mizině a díky tomu mám alespoň do konce roku na nájem. Okej?"
Jestli jsem si někdy za život myslela, že mi došla slova, tak pak ano... teď mi opravdu došla. Slyšel jsem dobře? Nebo spíš... nespím ještě? Nějaká cizí holka sem přijde a vlastně mi tu řekne, že jsem Samanthu obvinil z něčeho, co neudělala. Odehnal jsem ji pryč, protože jsem si myslel, že mě zradila.
„Věř, že jsem se hodně dlouho odhodlávala k tomu, abych sem dolezla a asi čtyřikrát jsem se po cestě sem otočila s tím, že to nezvládnu, ale je mi to fakt líto. Sam za to nemůže."
Stydí se? Má proč. To, co udělala se mi zdá opravdu nepředstavitelné. Spíš se divím, že jestli ji tak hryzalo svědomí, nepřišla už dřív.
„Okey," stočil jsem k ní znovu pohled.
„Okey? To víc neřekneš?" zamračila se.
„A co bych jako měl říkat? Chceš abych na tebe řval? Nebo mám zavolat poldy?" zavrčel jsem nepříjemně.
K ničemu podobnému se snižovat nebudu, i když jsem měl v první chvíli fakt chuť. Narušila mi soukromí, vlezla do cizího objektu... minimálně na tučnou pokutu by to bylo. Zas až takový hajzl ale nejsem. Už tak si sype na hlavu dost popela.
„Nebudu ti děkovat za to, že jsi sem přišla," podotkl jsem jasně.
„To nečekám, ale budeš se to s ní snažit alespoň nějak urovnat?"
„Měl bych?" pozdvihl jsem obočí.
Není na tohle pozdě? Já se tu dostávám z rozchodu a když si to ke mně nakráčí nějaký cizí člověk, tak mám všechno hnedka přehodnotit?
„Přišla jsem tu kvůli tomu. Sam je hodná holka, jenom neměla štěstí na kamarádku. Mohl bys nad tím teda alespoň přemýšlet," povzdychla si, a pak na několik kroků ustoupila.
„I když tě to asi nezajímá, tak je mi to fakt líto, a... dělej, jak uznáš za vhodné."
Tohle bylo taky to poslední, co mi řekla. Pak se prostě otočila a jak rychle se tu objevila, tak zase zmizela. Chvíli jsem stál u otevřených dveří a pořád si přehrával v hlavě, co jsem se to vlastně dozvěděl.
Do reality mě dostala až Ellie, která se mi už věšela na ruku, nejspíš celá vyhladovělá. Nevnímal jsem, když jsme šli do kuchyně, když jsem jí chystal jídlo a sobě vařil kafe.
Byl jsem opět tak hrozně naštvaný. Tentokrát však na sebe za to, jak hnusný jsem na ni byl. Všechno to ukazovalo na ni, panebože jasně, že jsem pochyboval... ale všechna fakta mířila k Samanthě. Tak hnusně jsem ji vykopl. Brečela a já na to, že nejsem zvyklý plakat, měl pocit, že to při pohledu na ni snad taky nevydržím.
Nejspíš jsem jí opravdu ublížil a šance na to, že mi bude někdy ještě věřit, jsou asi minimální. Nicméně... já se jen tak lehce nevzdám. Co bych to byl za chlapa, kdybych se nepokusil získat zpátky nejspíš jedinou holku, která by to se mnou v životě mohla fakt vydržet?
Jde se do akce s názvem: Získat Sam zpět!
KONEC
***
A je to. Co vy na to? :D
Andy
ČTEŠ
Tell me what to do [Yoongi]
FanfictionYoongi žije život přesně podle svých představ. Má perfektní přátele, dělá to, co ho baví nejvíc a užívá si své volnosti. Žádné plány do budoucna nemá, protože důležité je především to, co se děje v přítomnosti. Co se však stane, když se zcela neplá...