Tell me what to do [Yoongi]

*10*

Byla noc, když auto zastavilo před mým domem. Elie už dávno spala a já taky neměl daleko do odpadnutí.

„Hele tak zítra, jo? Přijdu a pomůžu ti." Šeptl Taehyung.

„Chm... nechceš tu zůstat?" podíval jsem se na něj nadějně. Nechtěl jsem s ní být sám, respektive, bál jsem se. I když jen spí.

„Potřebuju sprchu a svou vlastní postel. Neboj, v osm jsem tady jako na koni, dlouho s ní sám nebudeš." Poplácal mě po ramenu.

Rezignovaně jsem si povzdychnul a vylezl z auta. Tae mi pomohl odemknout její pásy u autosedačky a já ji vzal do náruče. Vylezl pak taky, aby mi pomohl s kufrem, a pak už se opravdu rozloučil.

Jakmile jsem vlezl dovnitř, zacítil jsem známou vůni domova. Jsem zatraceně rád, že jsem doma. Bylo to sice jen pár dní, ale chybělo mi to tu. Pohoda, klid, vlastní kuchyň, pohodlný gauč a plazmovka.

Skopnul jsem si boty z nohou a rozešel se rovnou nahoru do ložnice. Tae by mi určitě vynadal, kdybych ji nepřevlékl a nechal ji spát v tom samém oblečení. Ani za nic se mi do toho nechtělo, ale opatrně jsem jí sundal boty i bundičku. Tričko i kalhoty jsem jí nechal, nechci, aby se vzbudila... co bych s ní pak dělal?

Nechal jsem otevřené dveře do ložnice, a pak se vydal do koupelny. Taky jsem si vychutnal sprchu, převlékl se do čistého oblečení a šel si ustlat dolů na gauč.

Ach sladký domove... Yoongi je zpátky.

**

Vzbudil jsem se někdy nad ránem. Venku sotva svítalo. Pořád jsem byl velmi unavený a spal bych dál, kdybych neuslyšel něčí pláč.

V tu chvíli mi vůbec nedošlo, co to je. Neuvědomil jsem si, že ona je nahoře a měl pocit, že to celé byl jen zlý sen. Možná bych za to byl fakt rád, ale neměl jsem čas nad tím přemýšlet. Místo toho jsem se celý rozlámaný postavil a vydal se nahoru.

Vyklusal jsem schody a nakoukl do ložnice.

„Co se děje? Proč brečíš?" zamrkal jsem do tmy, co tam byla. Vůbec jsem ji neviděl.

Rozešel jsem se pomalu k místu, kde jsem tušil postel, ale to se mi dřív něco zavěsilo do nohy. Nečekal jsem to a málem se vyvrátil. Pořád otupělý ze spánku a rovnováha totálně v háji.

„Já jsem myslela, že jsi pryč." Brečela.

„A kde bych byl?" pozdvihl jsem nechápavě obočí, i když to neviděla.

„Nevím." Fňukla.

Nahlas jsem si povzdychl, vzal ji za ruku a vedl zpět k posteli. Na nočním stolku jsem taky rozsvítil malou lampičku, která nám udělala dostatek světla na to, abychom na sebe viděli. Nevím, jak dlouho tu brečela, ale oči měla docela oteklé, takže... asi dlouho.

Jsem fakt blbec. Vůbec mě nenapadlo, že když se vzbudí v cizím pokoji a sama, tak ji to vyděsí. Myslel jsem v tu chvíli jen na svůj vlastní spánek a gauč dole v obýváku.

„Nebreč, jsem tady." Usmál jsem se snaživě. Z toho, jak jsem byl unavený a rozespalý vážně netuším, jak to asi vypadalo.

Pohled mi spadl na budík, který ukazoval něco po sedmé ráno. Ach jo, teď to ještě chvíli přežiju, a v osm tu snad bude Taehyung. Pak se konečně pořádně vyspím.

„Máš hlad?" zeptal jsem se.

Pokývala hlavou a utřela si malými pěstmi mokré tváře.

„Tak fajn. Nejdřív ti vytáhnu nějaké oblečení a ty se převlečeš." Oznámil jsem jí a potáhl k sobě růžový puntíkatý kufr. Otevřel jsem ho a začal se přehrabovat v hromadě krámů, co jí Taehyung v Paříži nakoupil.

Jakmile jsem do ruky dostal něco, co bylo použitelné, tak jsem to položil na postel a pokýval hlavou, že si to má obléct. Musím uznat, že toho hodně zvládla sama. Spravil jsem jí akorát tričko, které si nebyla schopná zakasat do sukně, a pak ji zavedl do koupelny.

„Vlasy." Uculila se a podala mi hřeben.

„Hm? A co já s nimi?" nechápal jsem.

„Maminka mi vždy učesala vlasy, učešeš mi je?" koukala na mě s hlavou zakloněnou a čekajícím výrazem. Beze slov jsem si vzal hřeben a naznačil jí, ať se ke mně otočí zády. Sám jsem se posadil na roh vany a začal jí česat vlasy.

Překvapilo mě, když se začala chichotat.

„Fajn, chceš nějaký culík?" napadlo mě, že ty dlouhé vlasy bude dobré jí nějak zaplést. Jsou moc pěkné, a i jemné na dotek. Byla by jich škoda.

„Jo! Jo! Jo!" začala se tetelit na místě. Vypadala srandovně, když tak poskakovala. Začal jsem se přehrabovat v tašce, kde měla veškerou výbavu do koupelny a vytáhnul gumičku. Bohužel neumím nic lepšího, než dva obyčejné zapletené copy. Ty jsem taky udělal, a pak vytáhnul čelenku s kočičími oušky a dal jí ji na hlavu.

„Hned je to lepší." Zhodnotil jsem. Vycenila na mě zuby, a pak jí dost hlasitě zakručelo v břiše.

„Tak pojď, je čas se najíst." Postavil jsem se. Taky jsem začínal mít hlad. Najím se, přijde Tae a já pak půjdu opět do říše snů. Jak já se těším.

Byl jsem už pomalu v chodbě, když mě doběhla a já ucítil, jak mě bere za ruku. Pomohl jsem ji dolů ze schodů, protože ty jsou poměrně prudké – ne, nikdy jsem nečekal, že se o to někdy může nějaké dítě přerazit, žádné jsem totiž neplánoval.

„Sedni si." Ukázal jsem na židli a ona se tam s vypětím všech sil vysoukala.

„Co ráda jíš, Ellie?" otevřel jsem lednici a ani mě nepřekvapilo, že v ní je velké kulové. Hodně jsem toho snědl, než jsem vůbec do Francie odjel, no a ten zbytek byl nepoživatelný.

„Čokoládu!" vyhrkla nadšeně.

„Ta se nesnídá." Vylezlo ze mě automaticky.

Myslel jsem už na nejhorší, když se rozezněl domovní zvonek.

V duchu jsem skákal radostí. Záchrana přichází.

Řekl jsem jí, ať zůstane na místě a šel otevřít. Samozřejmě jsem se nezmýlil a za dveřmi stál usměvavý Taehyung s velmi dobrou náladou a igelitovými taškami jako bonus. On snad ovládá telepatii, ne?

„Donesl jsi jídlo? Jsi nejlepší." Nesnažil jsem se předstírat, jak moc se mi ulevilo.

„Já myslím na všechno." Uchichtnul se a vešel dovnitř.

„Ale neboj..." otočil se ke mně, už na půl v chodbě, která vedla do kuchyně.

„Ty jednou taky budeš." Řekl povzbudivě a už ho nebylo.

Budu?

A chci to vůbec?

To je právě to. Já tohle nechtěl. Nechtěl jsem ji tady. Nechtěl jsem se ničemu přizpůsobovat a starat se o potřeby někoho dalšího.

Jenže... teď stejně musím.