Never again [EDITUJE SE]

6. část - Too much to ask

Sometimes the questions are complicated and the answers are simple...

***

Scházela jsem schody až dolů do kuchyně, odkud se linula ta vábivá vůně palačinek. Už od schodů byl slyšet hlasitý smích členů mé malé rodiny. Přikodrcala jsem se do kuchyně s vlasy do všech stran a dřepla si na první židli, kterou jsem měla po ruce. Rozespale jsem zívla a zamrkala na svou matku, která si vesele na pánvi přehazovala palačinky. Táta ji hladil po zádech a zrovna se hádali o tom, kdo umí palačinky udělat líp. Vykulila jsem oči. Můj otec stál vedle mé matky. Tak živý, tak... normální. Jako kdyby nikdy neumřel.

Zalapala jsem po dechu a běžela k němu. Pevně jsem ho objala a přitiskla se k jeho mužnému tělu.

"Tati! Ani nevíš, jak moc jsi mi chyběl!" vykřikla jsem a pevně jsem ho svírala kolem krku, zatímco jsem vdechovala jeho typickou mužskou vůni.

"Co blázníš, cácorko? Viděli jsme se včera večer," zazubil se a pohladil mě po vlasech. Nechala jsem to být, jen jsem ho stále pevně držela, jako kdybych snad nemohla uvěřit tomu, že je skutečný.

"No tak, pusť mě, vždyť mě udusíš!" zahlaholil naoko přidušeně.

"No jo, dobře, dobře," svolila jsem nakonec a usadila se zpátky ke stolu.

Otec se na mě otočil se zářivým úsměvem od ucha k uchu a naservíroval přede mě talíř plný voňavých palačinek s domácí jahodovou marmeládou. Hladově jsem se na jídlo podívala a vrhla na taťku děkovný pohled.

"Jen si dej, když už se s tím maminka tak dělala," zasmál se a spiklenecky na mě mrkl.

Další talíř přistál přímo naproti tomu mému. Táta vypadal šťastný. Šťastný a hladový. To jsem měla po něm.

Matka se chichotala u plotny a přehazovala další palačinky. Nandala jsem si na první palačinku hromadu marmelády a šlehačku. Neobtěžovala jsem se ani sáhnout po příboru. Když jsem snědla všechny palačinky, zvedla jsem se od stolu a vlepila taťkovi i mamce pusu na tvář. Jen jsem nad svým činem rozverně zavrtěla hlavou a s hlasitým smíchem jsem se rozběhla zpátky do svého pokoje...

***

S trhnutím jsem se probudila. Bylo to tu znovu. Ten sen, který se mi zdál už v nemocnici. Rozhozeně jsem se přetočila na druhý bok. Do pokoje se pronikalo tlumené světlo, kvůli čemuž jsem nemohla spát. Pohlédla jsem na hodiny na nočním stolku a málem vyletěla z kůže. Bylo skoro 10 hodin ráno a já stále ležela v posteli s černo-bílými potahy, na sobě jsem měla oblečení z předchozího dne a jen matně jsem si uvědomovala, kde jsem se tu vzala. Na mysl mi vytanul obrázek tmavých očí a starostlivého úsměvu.

Přistihla jsem se, jak se uculuji. Kysele jsem se sama nad sebou ušklíbla a zatřásla jsem hlavou, abych si ho vyhnala z hlavy. Odhrnula jsem peřinu a bosky jsem se přemístila po chladné dřevěné podlaze k velkému oknu s bílými závěsy. Roztáhla jsem je a oslepilo mě sluníčko, které se s neochvějnou vervou rvalo dovnitř. Zakryla jsem si oči dlaní a vrátila se k posteli. Posadila jsem se na ni a obdivovala ten dokonalý pokoj. K tmavě fialovým stěnám se skvěle hodily bílé závěsy a černo-bílé povlečení. Nábytek byl převážně v bílé barvě a malý flekatý kobereček vypadal jako kůže krávy. Bylo to tu roztomilé a útulné. Prohrábla jsem si rozvrkočené hnědé vlasy a sama pro sebe jsem se pousmála.

Znenadání se ozvalo zaklepání na dveře. Dovnitř strčil hlavu malý střapatý chlapeček s tmavě hnědýma očima, kterému čokoládové vlásky stály do všech stran. V puse měl strčený palec, který si vehementně cucal a díval se na mě trochu nedůvěřivě.

Hned za ním se objevil mladík, kterého jsem znala z předešlého večera. Hnědé vlasy měl rozhozené jako minulou noc, ale oči mi připadaly maličko jiné. Nebyly tak tmavé, jako předtím. Byly světlejší, oříškové s rozvernými jiskřičkami. Jejich majitel mi věnoval ostýchavý úsměv.

"Ránko," přivítal mě, "můžu?"

Jakmile jsem mu kývla na souhlas, vystrčil malého kloučka ze dveří a zase za sebou bezpečně zavřel. Došel až ke mně, načež se posadil na okraj postele.

"Ehm, omlouvám se, včera jsem se nestihl představit. Jsem Archie. Archibald Hastings."