Never again [EDITUJE SE]

7. část - The power of now

Sometimes people are beautiful. Not in looks. Not in what they say. Just in what they are...

Na chvíli jsem na něj zůstala zírat, neschopna slova či jakéhokoliv pohybu. Nervózně si prohrábl vlasy a sklopil zrak k zemi. Zřejmě si musel připadat hloupě.

"Megan Greene," zachraptěla jsem a poté si odkašlala, "ale můžeš mi říkat jak chceš. Konec konců, včera jsi mě nejspíše zachránil před umrznutím tam venku. Možná by mě i něco sežralo, kdybys tam nebyl."

Nevinně jsem se uculila a on se zatvářil trochu dotčeně. Povytáhl jedno své obočí, což jsem mu záviděla, protože já to vždycky chtěla umět.

"Jo, nejspíš jo. Třeba ten chlápek by si tě dal k obědu," procedil skrz zuby a koutky úst pozvedl do úšklebku.

Nepatrně jsem se ošila a v klíně jsem si propletla prsty. Trefil do černého, ale já se o včerejší noci bavit nechtěla. Pořád jsem z toho měla špatný pocit a nedokázala jsem se zbavit obrázku toho oplzlého obličeje. Až moc mi to připomínalo to, co jsem musela věčně trpět doma. S povzdechem jsem si promnula spánky.

"Asi máš pravdu. Ale nestalo se, takže je všechno v pohodě, ne?" zamumlala jsem ve snaze znít optimisticky. Ne, že by se mi to zrovna dvakrát dařilo.

Archie nejspíše hořkost v mých slovech pochytil, jelikož prohlásil: "Už je to za námi, nemusíš se tím trápit. Ale příště nejezdi sama taxíkem, dobře? Abych tě zase nemusel tahat z bryndy."

Oslnil mě tím nejroztomilejším úsměvem a promnul si zátylek.

"Jsi takový superman, víš to? Jakou speciální schopnost skrýváš, hm? Přiznej se!" naléhala jsem na něj se smíchem.

Chytil se toho a za chvíli už jsme se pochechtávali oba.

"Třeba jsem prostě takový ten super hrdina, který je vždy ve správný čas na správném místě," pronesl a mrkl na mě.

"Štěstí začátečníka," rýpla jsem si do něj s úšklebkem.

"V tom případě jsem ten nejlepší začátečník!"

Na to už jsem nemohla nic říci. Jen jsem se uchechtla a sklopila oči do klína.

"Takže... to malé střapaté, co se na mě přišlo podívat byl tvůj bratr?" zeptala jsem se a odhrnula si hnědé vlasy z očí.

"No, jo, to je Nesson. Malé otravné stvoření, raději si ho moc nevšímej, jinak se ho už nezbavíš," zasmál se, aby uvolnil atmosféru.

"Taky mám brášku, z nevlastního otce. Jmenuje se Matthew a je to ten nejsladší kluk, kterého jsem kdy viděla," pronesla jsem s mírným úsměvem. Usmívala jsem se však pouze do svého klína, neboť jsem k němu pohled už nezvedla.

"Taky asi pěkný rošťák, co?" zazubil se, když se naše pohledy konečně setkaly.

Rozpačitě si prohrábl hnědé vlasy a vyhoupl se na nohy. Otevřel velkou bílou skříň, která skrývala bohaté vybavení a začal se přehrabovat v jejím obsahu, zatímco já jsem pozorovala jeho pozadí a kousala si ret. A jelikož byl až moc ponořen do své nynější činnosti, vypařila jsem se do koupelny. Tiše jsem za sebou zavřela a podívala se na sebe do zrcadla.

Ach, děs a hrůza.

Shodila jsem ze sebe špinavé oblečení, v němž jsem spala a měla jsem ho tedy pořádně pomačkané. Sundala jsem si ze zápěstí ošuntělý a špínou zašedlý obvaz. Zalezla jsem do sprchového koutu a pustila na sebe horkou vodu. Bylo mi tak blaze, že jsem se málem pod náporem horkých kapek rozpustila. Přesně to jsem potřebovala. K umytí jsem použila sprchový gel, který stál v koutu a umyla jsem si jím jak vlasy, tak i tělo. Pro jednou jsem kondicionér musela oželet.

***

Zabalená do velké bílé osušky jsem vystoupila ze sprchy a tentokrát jsem v zrcadle vypadala mnohem lépe. Všimla jsem si své tašky na zemi u sprchy. Otevřela jsem ji a našla kartáček na zuby. Pořádně jsem si svůj chrup vyčistila a umyla si obličej. S pomocí fénu ukrytého v postranní kapse jsem si pořádně vyfoukala vlasy a prohlédla jsem se v zrcadle. Pořád jsem nevypadala přijatelně. Kruhy pod očima, bledá pleť, propadlé oči. Zavrtěla jsem hlavou a vyhrabala make up s pudrem. Hodnou chvíli mi trvalo, než jsem byla hotová, ale stálo to za to. Opět jsem vypadala jako člověk. Ještě jsem si obtáhla oči černou linkou a nanesla lesk na rty, jelikož jsem je měla šíleně popraskané.

Taška naštěstí obsahovala ještě nějaké čisté oblečení, tudíž jsem bez problému našla jak spodní prádlo, tak i volné šedé tričko s černými džínami. Cítila jsem se jako nový člověk. S hlubokým nádechem jsem vyšla po své očistě z koupelny a opřela se o bílá futra. Stanula jsem tváří v tvář Archiemu, jenž si mě nejistě prohlížel, v ruce držíc kus nějakého oblečení. Zdálo se, že je to mikina.

"Objevila jsem ve své tašce náhradní oblečení," informovala jsem ho, kdyby si toho snad nevšiml.

"Všiml jsem si. Ale dole by ti mohla být zima," usmál se na mě a vtiskl mi ten měkký kus oblečení do rukou.

S poděkováním jsem přikývla a přetáhla jsem si ji přes hlavu. Na hrudi jsem nyní měla bílý nápis "Hopeless". Ano, přesně tak jsem se teď cítila. Naprosto beznadějně.

Archie se jen potulně usmál a tajnůstkářsky na mě mrkl. Pobídl mě a podržel mi dveře. Vyšla jsem na chodbu a pohlédla dolů ze schodů. Sešla jsem s Archiem schody a zůstala jsem stát jako přimražená. To jediné, co jsem teď chtěla, bylo zahrabat se někam hluboko pod zem...