Never again [EDITUJE SE]

17. část - Stone Cold

Sometimes all you can do is smile. Move on with your day, hold back the tears and pretend you're ok...

Trvalo ještě další měsíc, než jsem byla schopná znovu "dýchat". Celé dny jsem nedělala nic jiného, než že jsem ležela v posteli a utápěla jsem se ve vzpomínkách. Dny jsem proležela, noci jsem probrečela. Nebylo úniku. Vzpomínky mě provázely neustále. Kdykoliv jsem zavřela oči, slyšela jsem smích své kamarádky, o jejíž smrti jsem donedávna neměla ani potuchy. Neskutečně to bolelo. Cítila jsem obrovskou díru v srdci, která krvácela čím dál tím víc. A když už nemohla krvácet, lámala zbylé kousky mého, už tak dost zjizveného, srdce. Rány na těle krvácely, rány na duši vytékaly z mého nitra v obrovských slaných slzách každý den, každou hodinu, každou minutu, co to jen bylo možné. Cítila jsem se zoufalá. Zoufalá a osamělá. Došlo mi, že nemám nikoho. Neměla jsem se komu svěřit, komu se vybrečet, komu složit hlavu na hruď a vykřičet se z té neutuchající bolesti, která mi pulzovala v hrudi jako nůž zabodnutý hluboko do srdce, jenž se každým dnem zabodával hlouběji a hlouběji. Tohle bych nepřála ani největšímu nepříteli. Nikdo si nezasloužil takhle žít. Za celý svůj posraný život jsem zažila tolik zklamání a zoufalství, že už jsem na to neměla sílu. Neměla jsem sílu pokračovat v téhle hře. Fraška, která se každým dnem opakovala stále dokola.

Ale vlastně to nebyla tak úplná pravda. Nebyla jsem sama. Ještě pořád jsem měla Archieho, který i přes mé protesty každý večer lezl do mého pokoje oknem a utěšoval mě. Vůbec mi to neusnadňoval, ale pokaždé, když se objevil, něco ve mě se pohnulo a mé problémy najednou nebyly tak hrozné, jak se prvně zdály.

Právě Archie byl důvod, který mě vytáhl z postele s tím, že takhle to dál nejde. Že musím zpátky mezi lidi. Ale copak jsem mohla? Mohla jsem pohlédnout do očí ostatním a vidět v jejich očích pohrdání, nenávist nebo snad litování? Ne, to bylo to poslední, co jsem potřebovala. Ale Archie se nedal odradit. Ráno mě doslova vytáhl z postele a při mých protestech se poprvé za dlouhou dobu rozzlobil. Tím horší to bylo, když se rozzlobil na mě. Kvůli tomu jsem se rozhodla mu raději vyhovět. Přistihla jsem se, jak stojím před zrcadlem a hledím do tváře dívky, kterou neznám. V odrazu se na mě dívala holka s kruhy pod očima, rozkousaným rtem, lehce namodralou podlitinou pod okem a vlasy, které snad ani nemohly být moje. Oči jsem měla propadlé stejně, jako tváře. Poslední měsíc a půl jsem toho snědla jen málo. A dost se to na mě projevovalo. Nikdy jsem nevypadala jako anorektička, ale dnes jsem se jí přiblížila nejvíc za celý život. 

Děsilo mě to. Ubíjelo mě dívat se na sebe. Na zlomenou holku, která se bojí roztáhnout záclony a pustit k sobě okolní svět. Ale dneškem se všechno mělo změnit. Byla jsem odhodlaná to změnit. Změnit sebe, odpoutat se od všeho zlého a dát se zatraceně zase do kupy. Nikdy jsem se takhle nezklamala. Vždycky jsem byla ta "silná holka, která pomáhá všem okolo a nemá žádné problémy". Pravdou bylo, že jsem jich měla víc, než si člověk dokáže představit. Ale vždycky jsem vstala s úsměvem na rtech pro lidi, kteří to potřebovali. Vždycky jsem tu byla pro ně. Ale teď, když jsem potřebovala pomoc tu nikdo nebyl. Nikdo, kromě Archieho. Začínala jsem ho podezřívat, že se vyžívá v mém neštěstí.

Dost toho litování, Megan! Do prdele, prober se už! pokárala jsem se v duchu a narovnala jsem se. Přejela jsem si prsty po ranách na břiše a na bocích. Zhluboka jsem se nadechla a zatnula jsem pěsti. Vlezla jsem do vany a pečlivě jsem ze sebe smyla všechen pot a špínu. Vydrbala jsem si vlasy a pustila jsem na sebe vařící vodu. Prohnula jsem se pod množstvím horkých kapek, které tančily po mém těle a smyla jsem ze sebe všechny bublinky. Zabalila jsem se do bílé osušky a podívala se na sebe opět do zrcadla. Už to bylo lepší. Mnohem lepší. Vydezinfikovala jsem si rány a zalepila jsem si ty nejhorší. Vysušila jsem si vlasy a převlékla jsem se do čistého oblečení. Přes tričko jsem si natáhla Archieho mikinu, kterou jsem ještě pořád měla u sebe. Tu stejnou modrou mikinu s nápisem Hopeless, kterou mi půjčil, když mi pomohl. Musela jsem se pousmát.