Never again [EDITUJE SE]

12. část - Breathe

Once a fuckboy, always a fuckboy...

Poté, co si náš drahý pan profesor vyzkoušel polovinu třídy z minulé látky,  kdy jsem mezi těmi nešťastníky bohužel byla taky, konečně zazvonilo. Zhluboka jsem se nadechla a uklidila si sešit do batohu. Zvedla jsem se ze židle a opustila třídu jak nejrychleji to bylo možné. Tessa mě dohnala za hlasitého klapání podpatků svých jehlových botiček.

"Kam prosím tě pospícháš?!" zavolala za mnou a jakmile mě dohnala, spražila mě rozzlobeným pohledem a zadýchaně zavrčela: "Ber na mě trochu ohledy, já nemám tenisky!"

S povzdechem jsem se zastavila a otočila jsem se na ni. "Omlouvám se, hrozně mě vytočil," omluvila jsem se jí a promnula jsem si spánky.

Tessa nechápavě nakrčila čelo. "Collins? Taky by mě naštvalo, kdyby mě vytáhl na zkoušení, ale musíš to brát tak, že si včera pravděpodobně nezašukal, tak si svoje komplexy léčí na nás," chlácholila mě a nezapomněla přitom protočit panenky.

"Ale ne, Collins za to nemůže. Teda... z části ano, ale-"

Blondýnka mě mávnutím ruky zastavila. "Máš červenou?" zeptala se mě, jako kdyby se nechumelilo, zatímco nás obcházeli další studenti.

Zrudla jsem a udělala jsem na ni významné PŠŠT! gesto. "Tesso, ty jsi příšerná!" pokárala jsem ji šeptem.

Tessa si jen odfrkla a tvářila se, že o takových věcech mluví dennodenně. "Tak co tě žere?"

"Ten novej. Chová se, jako kdyby mu to tu patřilo," zasyčela jsem otráveně.

Tesse se rozzářily oči poznáním. "Věděla jsem to," oznámila mi s vědoucím úsměvem, ale než jsem se stihla zeptat, co to má znamenat, vyrušil nás hluboký hlas podtržený drsným ruským přízvukem.

"Miss Mitchell, chto ty delayesh' v koridore posle zvonka?"

Moje kamarádka tiše zaúpěla. "Promiň, kočko, musím jít, najdu si tě po obědě," zamumlala mi na rozloučenou a cupitala rychle k statnému Rusovi, který držel ruku na klice od učebny. "Izvinite, mister Sokolov, etogo ne proizoydet," omluvila se mu lámanou ruštinou a obdařila ho zářivým úsměvem.

Jakmile se za nimi zavřeli dveře, kvapně jsem zamířila do učebny matematiky. Ani jsem si nevšimla, že hodina už začala, tudíž jsem se musela omluvit s výmluvou, že jsem se zdržela na dámských záchodech.

***

Přežila jsem celou dvouhodinovku matematiky, ale jakmile jsem přišla do laboratoře chemie, napadlo mě, že si ze mě někdo tam nahoře dělá srandu. Pro sebe jsem zaklela a přešla jsem ke svému pultíku. Odložila jsem si batoh s učebnicemi a došla jsem si ke skříňkám pro plášť. Chvíli jsem hledala cedulku se svým jménem, ale bezúspěšně.

"To snad není možný!" zavrčela jsem podrážděně.

"Nehledáš tohle?" ozvalo se za mnou, když se dotyčnému podařilo rozluštit změť písmen tvořících mé příjmení, "McCartneyová?"

Ztuhla jsem a srdce se mi rozběhlo jako kdybych běžela maraton. Otočila jsem se a zbledla. Stál tam zase on, v ruce držel můj plášť a škodolibě se usmíval.

"Jo, to budu já," zahučela jsem a chňapla jsem po svém plášti. K nelibosti mé a k radosti ostatních pohotově uhnul a o krok ustoupil, tudíž jsem minula cíl. Zamračila jsem se a založila jsem si ruce na prsou. "Co po mně sakra chceš?!" ucedila jsem skrz zaťaté zuby, když mi plášť ještě stále nevrátil.