Never again [EDITUJE SE]

4. část - Dangerous

The most dangerous people are those who have nothing to lose...

Hned potom, co jsem nastoupila do taxíku a urovnala si na zadním sedadle všechny své věci, opřela jsem si hlavu o okno a sledovala, jak kapky deště stékají po skle dolů. Bylo mi z toho všeho nějak divně. Žaludek jsem měla jako na vodě a oči se mi klížily z nedostatku spánku.

Domů to bylo ještě hodně daleko, ale než abych spala, raději jsem si vytáhla svou oblíbenou knížku. Přejela jsem prsty zlehka po obálce, ze které na mě hleděla dívka s vlasy rudými jako zapadající slunce. 'Odpusť mi, Megan' - hlásal přebal knihy. Tuhle knížku jsem opravdu zbožňovala. Koupila jsem ji někde ve výprodeji, uchvátila mě na první pohled. Neměla jsem moc čas ji číst, ale vždy mi připadalo, že mi dává útěchu a možná i odvahu, kterou jsem tolik potřebovala.

Začetla jsem se natolik, že mě vyrušil až hrubý hlas řidiče.

"Jedete domů, slečno? Nebojíte se takhle sama?" pronesl silným mužským hlasem, měla jsem pocit, že se mě snad snaží kárat.

"Ne, nebojím se. Dávno vím, že se strašidla neschovávají pod postelí," zamumlala jsem v odpověď a oči jsem opět sklopila ke knížce.

"Svět je drsný a nebezpečný pro křehké dívky," zabručel si pod vousy a dál se věnoval silnici.

"Jste řidič taxíku nebo psycholog?" zavrčela sem, protočila oči a znovu se opřela hlavou o studené sklo.

Taxík míjel náměstí, ulici se Starbucks, dům mé nejlepší kamarádky Charlotty, autobusovou zastávku, nákupní centrum, automobilový servis, hřbitov, kostel, les, pole... počkat! 

"Víte o tom, že jedeme špatně? Já bydlím na druhé straně," upozornila jsem ho, přičemž jsem na něj zmateně zamžikala do zpětného zrcátka.

Řidič se ani nehnul. Postřehla jsem jen záblesk jeho zubů, když se mu koutky ďábelsky zvedly v úšklebku.

"Vím to moc dobře. Nadiktovala jste mi adresu, ale uděláme si malou zajížďku. Strašidla se totiž opravdu neschovávají pod postelí, ukrývají se v lidech," pronesl kantorsky a odfrkl si, "opovažte se křičet nebo utíkat, stejně vám to nebude k ničemu, tady vás nikdo neuslyší."

Jeho slova nepřipouštěla žádný vzdor ani námitky, proto jsem se raději zanořila hlouběji do sedačky. Nasucho jsem polkla a drtila v prstech roh sedačky. Neznámý chlap mě vezl neznámo kam, a já ani neměla nic, čím bych se mohla bránit.

Za oknem se mihlo ještě mnoho stromů, než jsme dorazili na cílové místo. Řidič najednou zastavil uprostřed cesty a zajel do lesa. Zastavil tak prudce, že kdybych nebyla připoutaná, letěla bych hlavou rovnou do čelního skla.

Chlápek otevřel dveře a vysoukal své tlusté tělo ven. Zabouchl za sebou a obešel auto k mým dveřím. V tu chvíli jsem si přála být úplně malinkatá a schovat se někde mezi sedačkami. Když dveře otevřel, srdce už mi divoce bušilo a prsty se mi třásly. Uvědomila jsem si, že nedodávám svým plicím potřebný vzduch. Nechala jsem se vytáhnout ven a spadla do mokré trávy, přičemž jsem si nepěkně ušpinila kolena.

Chlap se zasmál a začal si rozepínat kalhoty. Zalapala jsem po dechu, načež jsem začala zběsile couvat. Nahmatala jsem náhodnou ulomenou větev a silně jí šlehla muže přes obličej. Ten zaúpěl bolestí a skryl si obličej v dlaních. Vyštěkl ještě několik nepublikovatelných nadávek a zaklel něco o tom, že 'mu ta malá děvka vypíchla oko'. Ale já na nic nečekala. Zvedla jsem se, popadla tašku a uháněla lesem pryč. Musela jsem se dostat co nejrychleji z jeho dosahu.

***

Neměla jsem ani tušení, jak dlouho běžím, ale podle nohou, které mi pomalu vypovídaly službu, jsem poznala, že nějaká doba už uběhla. Lapala jsem po dechu jako zběsilá, kvůli čemuž jsem se musela opřít o nejbližší strom. Vydýchávala jsem se a zaposlouchala se do ticha lesa. Křik i kroky za mnou unášel vítr. Byla jsem tu jen já a les.

Už byla tma, tudíž jsem neviděla ani na krok, nohy jsem měla poškrábané od ostružiní a obvaz na zápěstí zašedlý špínou. Se zaúpěním jsem se zhroutila do mechu a zhluboka dýchala ve snaze zklidnit svůj tep i dech. Krev mi tepala ve spáncích s takovou intenzitou, že jsem očekávala, a snad i vítala, mdloby, které by mě vysvobodily.

Po chvíli, kdy se mi tep vrátil na relativně normální, jsem zvedla oči a zaposlouchala se. Nic jsem ale neslyšela.

Je pryč...

Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem mu utekla. Roztřesenýma rukama jsem se natáhla a poslepu nahmatala svou tašku. Rozepnula jsem ji a hledala v ní svůj mobilní telefon. Došlo mi, že bude doma, nepředpokládala jsem, že by mi matka zabalila i mobil. Místo toho jsem ale našla láhev s vodou, jejíž obsah jsem do sebe nalila několika velkými doušky.

Bylo téměř hrobové ticho. Sem tam se černou oblohou posetou hvězdami mihl nějaký noční pták, sem tam zašustilo křoví, ale jinak byl klid. Tím víc mě vyděsilo, když jsem mezi stromy zaznamenala pohyb. Postavu, která se rychle přibližovala. Kvapně jsem popadla tašku a instinktivně se přisunula blíže ke stromu. Kůra a větvičky se mi zabodávaly do zad, ale to bylo to poslední, na co jsem dokázala v tuhle chvíli myslet. Stín už byl u mě. Poznala jsem v něm muže - široká ramena, velké ruce a dvě děsivé oči. 

"Ne! Ne! Ne! Prosím! NE!" křičela jsem, zmítána strachem a zoufalstvím.

Nebyla jsem schopná se pohnout, natož se zvednout a rozběhnout se pryč. Hlas se mi v posledním hlasitém odporu zlomil. Obličej jsem si skryla do dlaní, a vzápětí mě polil chlad, když jsem na svém zápěstí ucítila něčí prsty...