Never again [EDITUJE SE]

2. část - Thunder

When I'm silent, I have a thunder hidden inside...

Hledíc z okna jsem si jen matně uvědomovala, jak strašné myšlenky se mi honí hlavou. Pokud se tomu ovšem dalo říkat myšlenky. Spíše se jednalo o přemítání nad tím, zda má cenu ještě vůbec žít. Možná, možná jsem na chvíli pomyslela i na to, že by bylo lepší vzít si život hned a ne si jen takhle nesmyslně ubližovat.

Zatřásla jsem hlavou a zhluboka jsem se nadechla. O tomhle jsem nesměla přemýšlet. Kdybych odešla, moje matka i malý bráška by zůstali na pospas tomu tyranovi. A takovou radost bych mu udělat nechtěla. Věděla jsem až příliš dobře, že by ten proklatý chlápek chtěl, abych hnila pod kytkama. Bylo to vidět všude. Kdykoliv jsem si vzpomněla na náš dům a zahleděla jsem se do jeho stěn či kamkoliv jinam, všechno mi připomínalo jen tu strašlivou bolest, kterou nám všem způsoboval. Do očí se mi nahrnuly slzy, které jsem si otřela rukou a donutila se myslet jen na to, co se bude dít dál.

Najednou jsem sebou trhla, když se ozvalo rázné zaťukání a do pokoje vstoupila sestra. Natočila jsem hlavu směrem ke dveřím a zaposlouchala jsem se do cupitání malých nožiček. To už se do mého pokoje dobýval klučina s blonďatými vlásky a modrýma očima jako studánky.

"Meggie!" vykřikl nadšeně, jakmile mě uviděl.

Tvářička se mu rozzářila radostí a už běžel ke mně. Neohrabaně se vyškrábal za mnou na lůžko a nechal se zvednout do náruče.

"Nazdárek Matty!" zazubila jsem se na něj a pohladila ho ovázanou rukou po naducané tvářičce.

Neušlo mi, že do pokoje po chvíli vešla i má matka - žena, jíž rudé vlasy vlály kolem obličeje a nesmělé smaragdově zelené oči se sklápěly k zemi.

"Ahoj miláčku," špitla tiše, sotva slyšitelně.

"Ahoj mami," odvětila jsem tiše a věnovala jsem jí přesvědčivý úsměv.

Za hnědé vlasy mě zatahaly malé ručičky blonďatého zlobidla. Sklonila jsem hlavu k Mattymu, který se dožadoval mé pozornosti. Zářivě jsem se na něj usmála a dala mu pusu na čelo.

"Jak jsi se měl? Co ve školce? Nezlobí tě tam moc? Nebrečel jsi doufám, už jsi velký kluk!" vyvalila jsem na něj salvu otázek, po čemž se mu v modrých očích lišácky zalesklo.

"Měl jsem se moc dobře, Meggie, byli jsme s paní učitelkou na plavání! Máme moc hodnou paní učitelku, víš? Ona mi dala bonbónek za to, že jsem hezky plaval!" chlubil se se hned. "Ale bez tebe je doma smutno, nemám si s kým hrát. Už půjdeš brzo domů?" ptal se pro změnu on, neskrývaje dětskou zvědavost.

Pokrčila jsem rameny a usmála se. Prstem jsem cvrnkla svého malého bratra do nosu a ten se hlasitě rozesmál. "Už brzo, ty torpédo. Doufám, že mamku moc nezlobíš."

"Nezlobím!" řekl a pyšně vypnul hruď, aby mi ukázal, jak je na sebe hrdý.

"To je dobře. A ty, mami? Jak ti je? Uklidnilo se to trochu?" poprvé za celou dobu jsem svou matku oslovila. Ta opatrně vykročila z rohu místnosti a rukou si nervózně popotahovala rukáv svetru.

Matthew seskočil dolů a běžel zkoumat televizi, kterou jsem v pokoji měla.

Vzala jsem matku za ruku a tím odkryla několik modro-fialových modřin. Šokovaně jsem zalapala po dechu: "Mami, ono to pořád nepřestalo?"

Matka polekaně ucouvla, rychle si zakryla rukávem modřiny a ustaraně se na mě usmála.

"Kdepak, holčičko. To nic není," odpověděla a hlas se jí chvěl. Poznala jsem na ní, že lže. Má matka totiž nikdy nebyla dobrá lhářka, to jsem měla nejspíše po ní.

"Mami, neříkej mi, že tohle jsou starý modřiny! Je to čerstvý! Nelži mi, je to ještě horší, že jo?"

"Megs, nech to být, ano?" utnula ostře můj výslech, "zítra ti přivezu nějaké věci. Sestřička říkala, že tě pustí domů. Můžeš si vzít taxík."

Bylo na ní jasně vidět, že se o tom nechce bavit. A to znamenalo jediné - ten bastard jí stále nedal pokoj.

"Dobře," připustila jsem po chvíli mlčení a zavolala jsem si malého bratra k sobě. "Dávej na maminku pozor, zítra už budu doma. Postaráš se o ni jako velký kluk? Spoléhám na tebe."

"Dám pozor, slibuju," slíbil mi Matthew a vtiskl mi mlaskavou pusu na líce, načež seskočil a cupital ke dveřím. Matka v závěsu za ním.

Hleděla jsem za nimi ještě dlouhou dobu, i přesto, že dveře už byly zavřené. Bylo mi z toho na nic. Zjištění, že Jack Derrian mé matce dál ničí život, bylo jako kudla do zad.

Vztekle jsem zavrčela a lehla si zpátky na postel. A ačkoliv jsem věděla, že neusnu, přetáhla jsem přes sebe přikrývku a zahleděla jsem do šedé stěny nemocničního pokoje. V tu chvíli jsem si byla téměř jistá, že kdyby tu Jack byl, vrazím mu skalpel do břicha.

Ovšem, to bych ho prvně musela někde sehnat.