Složitá láska(yaoi)

Neodbytný pes

,,Zavedu tě na školní ošetřovnu" řekne Yamada, ale já svými reflexi ucuknu a řeknu: ,, To je v pořádku... J-Já dojdu si tam sám"

Uteču ze střechy jako vyklepaný ratlík. Vrátím se zpět do třídy, protože za pět minut zvoní.  Pauza na oběd skončila a já dnes budu tudíž bez oběda. Z nosu mi stále teče krev.  Stírám ji kapesníčky, ale nepřestává téct. 

,, Paní učitelko spustila se mi krev z nosu zajdu si s tím na ošetřovnu." ohlásím vyučujícímu. 

,,Samozřejmě utíkej." odvětí učitelka. Hodím si do tašky sešit a psací pomůcky. Odcházím na ošetřovnu. Určitě si sestřička bude myslet, že jsem se popral, protože mám nos fialový jako borůvku. To se mu opravdu povedlo.

Zaklepu na dveře školní ošetřovny a otevřu dveře. Na židli vedle sestřičky sedí Yamada. 

,,Copak potřebuješ?" zeptá se mě vlídně sestřička.

,, Potřeboval bych něco na zastavení tekoucí krve." odpovím. Yamada se otočí a radostně se zadívá.

,, Tak jsi nakonec přišel. Čekal jsem tu na tebe, protože jsem měl o tebe starosti. Přeci jenom to musela být hodně velká rána a navíc ti dlužím oběd." řekne s vysmátou tváří. Neuvěřitelné jak může být někdo takový hlupák.

,,Vy dva se znáte?" zeptá se nevědomky sestřička.

,,Jasně že jo. Před chvílí jsem ho na střeše nechtěně sejmul fotbalákem." odpoví vyřechtaně. Sestřička mi nalepí na nos chladivou náplast a krev během chvilky přestane téct. Je to jako kouzlo. 

,, Pro dnešek se nemá cenu vracet do tříd. Yamado ty odveď Mikaela domů. Oběma vám to omluvím, ale u tebe Yamado je to naposledy. Rozumíme si! " řekne sestřička a já jen skromně poděkuji. Vezmu si tašku a jdeme. 

,, Co takhle zajít někam na oběd. Přeci jenom si ještě nejedl." zeptá se Yamada.

,, Ne děkuji." odmítnu ho a v tom se mi z břicha ozve kručení.

,, Nedělej ze sebe malý dítě. Platím." řekne s nadšením a chytí mě za ruku. Jdeme do nejbližšího fastfoodu co je po cestě. Jeho ruce jsou opravdu velké a příjemné. 

,, Tak co si dáš? A hlavně se nedrž zpátky."  zeptá se a stále drží moji ruku.

,, Mohl bys prosím pustit moji ruku?!"   s pohledem do strany a narůžovělými tvářemi řeknu.

,, Oh promiň " pustí moji ruku a objedná jídlo. Sedneme si do zadního koutu místnosti. Stále něco žvatlá, až je to otravné a únavné.

,, Ty toho asi moc nepovíš, že?"   zeptá se. Obsluha mezi tím donese jídlo a on se s nimi vyrovná. 

,, Tak pusť se do toho!" zavelí jako nějaký generál. Když se na něj tak podívám zblízka vypadá jako model nebo tak něco. Mám pocit, že jsem ho někde viděl. Asi se mýlím. Stejně mi to nedá musím se ho zeptat.

,, Mám pocit, jako bych tě někde viděl." hlesnu potichu. 

,, Je to dost možné, protože jsem model. Moje matka i otec jsou herci a modelové a já se svým vzhledem jsem jim též. Chtějí abych byl i hercem ale do toho mám daleko." odpoví sklesle.

,, Ale proč to nezkusíš. akorát se podceňuješ, protože si nevěříš!" spustím na něj a pak si uvědomím co jsem udělal. Neměl jsem v úmyslu se s ním takhle vybavovat. Nějakou dobu na mě jen tak zírá. Asi jsem řekl něco co jsem vůbec neměl. Zničeho nic se začne smát.  ,, Jemu snad hráblo,, pomyslím si.

,, Víš myslel jsem si, že jsi nezábavný a nezajímavý, ale opak je pravdou. Nemyslel jsem si že na mě tak vyjekneš. Jsi opravdu zajímavý."řekne s výbuchem smíchu.

Zvednu se a odcházím od stolu. Bylo toho víc než dost, neměl jsem v úmyslu zajít až takhle daleko. Vyjdu z fastfoodu a mířím domů.

,, No tak stůj! Nemyslel jsem to špatně." zastaví mě...