Složitá láska(yaoi)

Vzpomeň si!

Kosti mi dobře srostli, rány zahojily, vzpomínky kdo byl vlastně Yamada jsou stále v tahu. Nedokážu si vzpomenout. 

Dneska mě budou propouštět domů. Konečně budu pryč s téhle pakárny. I když musím se přiznat jsem jim vděčný. Díky nim mohu znovu chodit a žít normálně.  Yamada si pro mě prý odpoledne přijede a pojedeme rovnou k nám domů. Nedokážu si vzpomenout jak to tam vypadá. 

,, Tak je tu tvůj odvoz Mikaeli." přijde mi sdělit sestřička. Vezmu si batoh a  jdu do auta. Byla to celá věčnost co jsem tu byl docela jsem si zvykl.

Nastoupím do auta a jedeme. Yamada je opravdu tichý člověk. Ale to on byl takový vždycky, když jsme jeli autem. Počkat co jsem to právě... Já si začínám vzpomínat."  zastavíme u velkého domu.

,, Jsme tu." 

,, Vzpomněl jsem si na to jak jsi v autě vždy tichý." povím mu.

,, Opravdu!?" vyhrkne na mě radostí, že se leknu.

Jeho výraz se změnil, už není smutný. Je na něm vidět, že ve mě věří. Věří v to, že si vzpomenu.  Nechci ho zklamat. Budu se snažit co nejvíce. Vejdeme do domu. Rozhlédnu se a začnu si vzpomínat. Ten den... Den před tou nehodou... seděl jsem na gauči a četl knihu. Čekal jsem na někoho.

,,Vítej zpět Miko." řekne s nastavenou náručí. Nevím co mám dělat. Vždyť ho neznám. Držím se stranou. Ruce položí směrem k zemi.

,,Nevadí." řekne s úsměvem. Počkat ten úsměv znám. Udělal jsem ho já před tím než jsem jel s bratrem do města. Úsměv se zlomeným srdcem a duší.

Zazvoní mobil. Yamadovy někdo volá. 

,,Prosím u telefonu Yamada.... Omlouvám se dnes nemůžu, mám něco moc  důležitého.."

,,Jen běž práce volá. Půjdu si odpočinout." usměju se.

,, Dobrá tedy, za dvacet minut budu tam... Nashledanou." dokončí svůj hovor a začne se oblékat. 

,, Vrátím se co nejdřív. Slibuji" tyhle slova už jsem slyšel... No jasně.

,, Tyhle slova jsi mi řekl už před měsícem." odpovím mu.

Znovu má na tváři výraz naděje. Nakloní se ke mně a dá mi polibek.  Je to velmi povědomé. Odejde. Sednu si na gauč. Rozhlížím se po místnosti. Co to sakra dělám... grr.

Zavřu oči a usnu. Stále si připadám slabý.  Zjevím se v místnosti plné vzpomínek. Vidím Yamadu jak mě drží za ruku nebo jak spolu spíme v jedné posteli. A naše noci plné vášně.  Na vše si začínám vzpomínat. Místnost se rozpadá. Stojím ve tmě plné hvězd. K rukám se mi přiblíží světelná zářící koule. 

Sáhnu na ni a znovu se mi zopakují všechny vzpomínky, které jme s Yamadou prožily. 

,,Chápu." řeknu a přitisknu zář na hrudník. Vklouzne do mého nitra a já už vím,  kdo opravdu je. 

,, No tak Miko vstávej. Nemůžeš spát v sedu na gauči. Budou tě bolet záda." vzbouzí mě opatrně. Otevřu oči. Přitáhnu ho k sobě a políbím ho. 

,,Vítej doma Yamado." obejmu ho a on nevěřícně kouká. 

,,Co to..." 

,, Vzpomněl jsem si na vše. Jsi Yamada Kaoru , 22. června ti bylo dvacet. Jedinou osobu, kterou miluješ je Mikael Namasaku. Je to tak?"

Obejme mě a se slzami v očích se raduje. Hladím ho po hlavě a on mě silně tiskne. Znova můžeme být spolu...