Složitá láska(yaoi)

Překvapení

,,Kdy?" zeptám se ho dost vyděšeně. ,,No..." znovu zazvoní zvonek. Jdu otevřít a ve dveřích stojí Emilia moje sestra. Stojí tam jako by se nechumelilo celá oblečená v broskvových letních šatech. Připravená mi vše vysvětlit.

,,Emilie?!" jsem dost překvapený a z obýváku se ozve Mika: ,,Těhotná!!" Tak nejsem sám kdo je hodně zaskočený. ,,Ahoj bráško to byla, ale doba. " usměje se svým nádherným úsměvem po matce a já nemůžu z úst vypustit jediné slovo. Z kuchyně vyjde Akashi a přijde za mnou. ,,Tohle jsem ti tak nějak chtěl říct."  

,,Už je zde měl by ses jít podívat na bratrovu budoucí manželku." Počkat oni se budou brát? Jsem z toho trošku v šoku. Brácha mi o tom vůbec nic neřekl, jak to? ,,Proč se budou brát?" zeptám se opatrně a doufám, že odpověď nebude... ,,Čekají spolu miminko." ,,JE TĚHOTNÁ!!!" vykřiknu na celý dům a mamka se jen zasměje. Vyběhnu z obýváku a narazím do Yamady. ,,Oh Miko jsi v pořádku?" ,,Jo jsem promiň." podívám se za něj a za ním vidím mladou, hezkou dívku. ,,Pojďme do obýváku." řekne Yamada a já si jdu pokorně  sednout. Bratr si z děvčetem sedne na gauč, kde vedle nich sedí i mamka. Připadám si jako v blázinci. Mám z toho blbý pocit...

Až se mi Emilie dostane pod ruku tak jí zaškrtím jak hada a toho ničemu Akashiho taky. Podívám se na Miku a ten má sklopenou hlavu. Co se mu honí hlavou? 

,,Miko, tohle je Emilia Kaoru... moje snoubenka a matka našeho prvního potomka." uvede mi ji bráška a slečna v broskvových šatech se usměje. ,,Ráda, tě poznávám jsem sestra tvého kamaráda." počkat on jí to nikdo neřekl? Ale my nejsme kamarádi. ,,Rád tě poznávám." řeknu s příjemným hlasem a úsměvem na tváři, abych nezklamal jak mamku a brášku, tak Yamadu. Přeci jen je to jeho sestra. Jeho rodina o které se mi nezmínil...

Cože! Jaký kamarád! Děláš si prdel Akashi! Tys jí to neřek! Mika vypadá dost smutně, ale i přes to jí řekl, že ji rád poznává a to s úsměvem. Určitě to udělal jen kvůli jeho rodině a mě samotnému. Chytím ho pod stolem za ruku a chci říct co si opravdu myslím. V tom Mikovy zazvoní telefon. ,,Omluvte mě to je z práce. Hned jsem zpět." omluví se a odejde do ložnice. ,,Vypadá to, že je opravdu zaneprázdněný." ozve se z gauče Mikaelova matka. 

Vezmu telefon a jdu do ložnice, kde mě nikdo neuslyší. Volají mi z práce, co to zas bude. ,,U telefonu Mikael." ,,Oh dobré odpoledne pane presidente, omlouvám se, že vás ruším u telefonu je Mitsuhashi, máme v oddělení trošku zmatek, potřebujeme,  aby jste sem aspoň na dvě hodiny přijel. Můžete?" začne vysvětlovat a já se chvíli rozmýšlím.  Vlastně proč ne, ať si Yamada popovídá se svou sestrou, kterou už dlouho neviděl. ,,Dobře převléknu se  za třičtvrtě hodinky jsem tam." ,,Mnohokrát vám děkujeme presidente!" položím telefon, otevřu skříň a vyndám si z ní bílou košili a černé kalhoty. Převléknu se a jdu za Yamadou. 

,,Yamado musím na chvilku do kanceláře, je tam nějaký zmatek v papírech, hned jak to bude možné přijedu domů." oznámím mu a jdu si obout boty. Yamada přijde za mnou a chytí mě za pas. ,,Miko já se moc omlouvám." ,,To není potřeba, hlavně si s ní pořádně promluv a urovnejte se. Jo?" řeknu s přetvářkou na obličeji. Dá mi polibek na rozloučenou a podá klíče od auta. ,,Odcházím." dám mu ještě jednu pusu, tentokrát na čelo a pádím. Přijdu do společnosti a jdu do oddělení. Otevřu dveře a najednou se mi před očima objeví konfety různých barev. ,,Všechno nejlepší prezidente Mikaeli." všichni jsou tak strašně rádi, že jsem dojel a mně to též udělalo nehoráznou radost. ,,Vy... Moc děkuji lidi.." jsem strašně šťastný. To je od nich opravdu milé. ,,Pane presidente tady máte flašku asi si ji s námi nevypijete, protože řídíte, tak ji aspoň vezměte domu a vypijte ji s Yamadou." Málem bych zapomněl oni o Yamadovy vědí a byly to úplně první lidé co jim to nevadilo. ,,Tak nazdraví." připijejí si a já si připiji s nimi džusem. Asi za tři hodiny mě už konečně pustí domů. Můj tým je opravdu úžasný. Lepší podřízené jsem si nemohl přát. 

,,Proč jsi mi o tom neřekla Emilie!"  spustím na ni . ,,Nechtěla jsem tě tím zatěžovat, chápu, že jsi na mě naštvaný, ale pochop není to jednoduché... Měl by sis taky najít někoho koho miluješ a potom pochopíš jak se cítím." ,,Mám někoho koho miluju a chci s ním zůstat napořád." Znovu mi všichni dávají moudra. ,, Vsadím se, že o tom ví už i otec a Jira." přikývne hlavou. Věděl jsem to a na svého nejmladšího bratra se zase každý vykašlal, proto jsem radši odešel.  ,,Kdo je ta kterou miluješ?" Mikaelova matka jen odvrátila pohled a nic neřekla. Začínám toho mít plný zuby. ,,Se zeptej svého milovaného přítele, ví to a ani ti to neřekl. Nemám potřebu se ti s tím svěřovat." Povzdychla si a podívala se na mě. ,,Mikael, že?" ,,Máš s tím problém." začnu se ohraničovat ,,Samozřejmě, že ne to je každého věc, ale abys potom nelitoval." 

,,Nechci aby ses s Mikaelem dále stýkal. Má to na něj špatný vliv."  Cože! já bych jí něco řekl tady a teď, ale kvůli Mikovy to neudělám. 

Co to říkala?! Proč najednou změnila názor. Stojím ve dveřích a mám z toho docela špatný pocit. ,,Ty minami s tím taky souhlasíš?" zeptám se své sestry a on mi nadšeně odpoví. ,,Samozřejmě, že ne, já jsem ráda, že má Mika někoho na kom mu tak záleží a bráška souhlasí taky viď?" zeptá se Akashiho a ten přikývne. ,,M-Miko od kdy tu stojíš?" zeptá se matka dost překvapeně a vynervovaně. ,,Slyšel jsem toho dost na to, abych věděl, že si mě jako svého syna nechala v klamu toho, že jsi šťastná z toho, že jsem si našel někoho na kom mi záleží. Byla to jen přetvářka."

Miko... Co tu sakra děláš! Podívám se na hodiny. Aha byly to už tři hodiny co byl pryč. ,,Promiň Miko..." omluví se mu jeho matka, vezme si věci a odejde. ,,Nechtěli jsme vám způsobit něco takového." Omlouvá se Emilia. ,,To je v pořádku." z novu s tím falešným nepoznatelným úsměvem odpoví a Emilie s Akashim odcházejí. Příští týden začíná Mikovy dovolená snad budu moct být s ním doma. Určitě mu to hodně ublížilo. 

,,Miko.. já.." ,,Pojďme si dát sprchu... Slíbil jsem ti ji ne snad?" daruje mi úsměv, který nevypadá ani trochu falešně. Jdu k němu a chci mu říct, že je mi to tak strašně líto. Obejmu ho a cítím jak mi vlhne triko. Přesně, jeho úsměv byl plný bolesti a smutku, ale nedal to tak znát. Hladím ho po vlasech a nechávám ho vybrečet. Nikdy jsem ho neviděl tak na dně jako dneska. Ani se mu nedivým, jediný rodič, kterého miloval mu rozdrtil srdce na popel. 

Nikdy jsem před Yamadou nebrečel. Mám pocit, jako bych se neměl už nikdy smát a radovat se. Dá se říct, že moje srdce puklo bolestí...