Složitá láska(yaoi)

Dětství

Jakoby mi celý život probíhal, před očima. Zas a zas. Scény, které znám z dětství a scény které si nepamatuju a ani nechci. Ty co si nepamatuji jsou ty nejhorší. Stojím ve tmě před chlapcem, který sedí v koutě. Uslzené oči, na kůži šrámy po opasku. Chudák maličký. Podívá se na mě svýma hnědýma očima. Počkat, tu podobu poznávám. To jsem já! 

Dítě s uslzenýma tvářičkama odchází. ,,Né! počkej!" zakřičím a rozběhnu se za ním. Běžím směrem k němu, najednou se octnu v naší bývalé kuchyni. Sedím tam s mámou, tátou a  Akashim. Minami spinká spokojeně v postýlce a my se skvěle bavíme. Je to jako splněný sen, každého dítěte. Bohužel sny netrvají věčně. Tátovy zazvoní telefon a jde si zvednout hovor. ,,Miláčku musím do práce, něco se jim tam zvrtlo. Nejpozději večer budu doma." políbí ji na čelo a odejde. 

Mamka vezme telefon a jde k oknu. Mává otci, když je mimo dohled vytočí číslo. ,,Ahoj, už není doma, můžeš přijet." zavěsí telefon. ,,Miláčkové moji utíkejte si hrát s Minami." pošle nás do pokojíku a s bráškou si hrajeme sami v pokojíku, protože Minami ještě spinká. Hrajeme si spolu asi půl hodiny a mě se chce strašně na záchod. ,,Bráško...já musím na záchod.." ,,Tak utíkej.." usměje se a já potichu běžím na záchod. 

Jsem skoro u toalety a z ložnice, kde přebývají rodiče, se ozývají divné zvuky. Dveře jsou pootevřené a má dětská zvědavost mě nutí se tam podívat. Nahlédnu dovnitř a na mém obličeji se dostaví zděšení. Máma si to rozdává s někým jiným. To malé dítě u dveří tam stojí s vyděšenou tváří. Chci mu zakrýt oči, ale sám jsem v šoku. 

Matka se podívá směrem ke dveřím, kde stojí mé malé já. Usměje se takovým divným úsměvem a pokračují dál. Uteče ode dveří a já běžím za ním. Běží směrem do zahrady. Tam je malý kumbálek na zahradní nářadí. Zaběhne do budovy a schová se do té nejtemnější místnost. Okolo něj se začínají objevovat rudé řetězy. Sáhnu na ně a přenesu se do další části mého krutého dětství. Otec je doma a hádá se z matkou, asi zřejmě ví o tom, že má milence. Strašně se hádají. Malý Mika je chce urovnat, ale dostane od otce facku, objeví se další rudý řetěz, tentokrát je o mnohem delší. 

Rodiče se rozvedli a matčin milenec se na ní vykašlal. Minami a Akashi zůstali s matkou a já musel jít s otcem, prý je to ,,nařízení soudu,,. Zde se dostávám k další bolestivé scéně. Od té doby co jsem odjel k otci jsem přestal mluvit a navíc jsem na tváři měl neutrální výraz, to však otce štvalo. Chtěl, abych se smál a byl šťastný. Jeho milenka, tedy moje budoucí matka mi kupovala všelijaké dary, ale já je nepřijímal. 

Jeho milovaná za ním stále chodila pro peníze a otec jí je stále dával, protože ji miloval. Zaslepen láskou si ani neuvědomil, že je to jenom obyčejná zlatokopka. Nechtěl jsem s ní mít nic společného, ale stále mě nutili se zapojovat do jejich nehorázně prázdného života. Otci se nelíbilo to, že jsem byl stále smutný. Když to nešlo po dobrém, tak to půjde po zlém. to bylo jeho moto. Začal mě mlátit a já mu držel. Probrečel jsem nespočetně nocí a trpěl v duši čín dál víc.

Okolo mě se nyní také objevily okovy a řetěz. Ale ta poslední scéna, kterou jsem neměl vidět mě ještě více dostala. Zlatokopka, už měla nahrabáno tolik, že jí otec začal nudit. Otec si ji už i vzal za svou ženu, ale o měsíc později na den přesně se prý otec moc opil a naklonil z okna, tudíž spadl, ale skutečnost byla jiná.  Žena, kterou tak strašně miloval ho zabila a já bil u toho. Každý den mě mlátila opaskem, abych zmlkl a abych zapomněl na to co se stalo, ale já si to stále vybavoval. Rozhodla se, že mě zabije, ale bohužel se jí to nepovedlo. Shodila dítě ze schodů, ale měl opravdu obrovské štěstí. Policie ji zatkla a mě sanitka odvezla do nemocnice, měl jsem otřes mozku a tudíž jsem zapomněl na všechny ty kruté věci. 

Když jsem to všechno viděl, co se stalo v minulosti, řetězy mě začali svazovat ještě víc. ,,Zapomeň na to." ozve se hlas malého chlapce a já se na něj podívám s uslzenýma očima . Chytí mě za ruku a s pravým úsměvem zmizí. Cítím tu nehoráznou bolest, který to dítě sužovala, proč musel tak strašně trpět. Ano moje dětské štěstí, trvalo tak krátce. Můj rozum se asi zřejmě vytratil, protože jsem se uzavřel do sebe a začal plakat.

,,Miko.." ozývá se temným místem známý hlas. Rozhlížím se okolo sebe a nic nevidím. Najednou se přede mnou zjeví Yamada v záři bílého světla. ,,Pojďme domů Miko." Nastaví mi ruku, ale moje tělo se ani nehne. Sklopím hlavu a rudé krůpěje slz mi stékají po tvářích. 

,,Nenechávej si tu bolest jen pro sebe, chci ji s tebou sdílet." Klekne si na kolena a obejme mě. Řetězy se v okamžiku rozpadnou a dítě stojící za Yamadou jen tiše s dětským úsměvem řekne: ,, Už nejsi sám." rozpadne se v prach který osvětlí místnost....