Složitá láska(yaoi)

Setkání se smrtí

Dostanu pěstí do obličeje a zezadu mě někdo praští basebolkou. Spadnu na zem a zavřou se mi oči. Přestávám vnímat okolí, poslední co cítím je auto. Naložily mě do auta a někam vezou...

Proč odmítl moji nabídku, co ldyž se mu něco stane. Do smrti si to neodpustím měl jsem mu to říct a ne to před ním tajit. Celou cestu do práce si vyčítám, že jsem ho měl normálně naložit do práce a nebrat si servítky. Jsem takový blbec. Teď se musím soustředit na práci a doufat, že se nic nestane. 

Pomalu otevřu své oči. Celé tělo mě bolí a nedokážu říct, kde jsem. Jediné co vím je, že jsem svázaný na židli  a rozepnutou košilí s černým trikem. ,,Hele začíná přicházet k sobě! Zavolejte šéfa!" ,,Už nikoho nevolejte, jsem tu." hrubý hlas, klapot bot a chladná atmosféra, která se plíží směrem ke mně. Čím blíž se přibližuje, tím studenější je pocit, který mi přebíhá přes záda. 

,,Začni mluvit. Kde je Yamada." Nemám v úmyslu jim nic říkat, nechci aby trpěl a ani aby mu někdo ublížil, proto mu neodpovím a on mě vyvolá ještě jednou. ,, Tak kde je !" ani na podruhé nehodlám odpovědět. ,,Nebudeš odpovídat, dobrá tedy." Vypetelý mi pěstí do obličeje, ale já se nenechám jen tak zastrašit. ,,Máš tuhý kořínek mladíku, ale dlouho ti to nevydrží." Znovu a znovu dostávám pěstí. Tentokrát se kousnu do jazyku.

Přejede mi přes rty a já se ho pokusím kousnout. Za to dostanu další a tentokrát mnohem silnější. Vyplivnu nahromaděnou krev z úst. ,,Ptám se tě, kde je Yamda, ty budiž k ničemu."Chňapne mě za vlasy a dívá se mi do očí. ,, Nebudu s vámi mluvit, i kdyby mě to mělo stát život." Nenechám ho dostat se k Yamadovy. Nic mu neřeknu. ,,Dobrá, když myslíš." zasměje se a zezadu začnu dostávat rány opaskem. Už je to nějaká doba co jsem byl byt páskem, ale tenhle pocit se nezapomíná. Při každém úderu sykám bolestí. Starý muž si sedí, asi metr přede mnou a motá ve sklenici rudé víno. 

,,Začneš mluvit, nebo ne?" Jsem bohužel paličák. ,,Nikdy!" syknu na něj a znovu dostávám rány do zad.   Tentokrát jsou silnější a silnější. Mlátí mě asi dvě hodiny. Mám to ale výdrž, co. Svázané ruce, které se vzpíraly v bolesti najednou pozvolna upadly. Uvolnily se a já s nimi. Dochází mi síly. Nemám v plánu mu říct kde je. Kapky krve mi pomalinku stékají po rukách, chladný pocit, který jsem cítil na začátku sílí. Hlava se mi překlopí do předu a ztratím vědomí.  

Na konci focení mě zavolá jedna z komparsu, prý mám hovor, neznámé číslo? Jsem zvědavý, kdo to bude. ,,Zdravím u telefonu Yamada." ,,Zdravím chci se jen zeptat president nám nebere telefon a nedostavil se do práce, je mu snad zle?" Sakra já věděl, že to přijde!  Jsem takový blbec. ,,Musím jít domů, uvidíme se zítra." obléknu na sebe kabát a utíkám co mi nohy stačí. Kam mám běžet nejprve. Musím zavolat Emilii! Vytočím její číslo a nechám jej zvonit. ,,Prosím, u telefonu Emilie...Co se děje bráško?" ,,Mika zmizel, nedostavil se do práce, mám takový pocit, že pro něj poslal otec!" ,,Uklidni se kde teď jsi?" Před studiem Urunagasu . " ,, Dobře, vydrž tam jedeme pro tebe. " ,,Dobře hlavně nic neříkejte jeho matce." zavěsil jsem telefon a čekal tam. Po pěti minutách přijelo černé BMW a za volantem seděla Emilie. Vzadu vyděšeně seděl Atsushi, který se držel sedačky. No znám její styl řízení. ,,Hlavně jeď opatrně, máš v sobě nevině, které chce spatřit svět." kývne a stejně na to šlápne. Jedeme snad dvě stě osmdesát. Divím se, že nás ještě nechytli policajti. Dojedeme k honosnému sídlu. Jestli se mu něco stane, tak někoho zabiju. 

Stěží otevřu oči. Na jedno oko bohužel nic nevidím, protože je zakrvácené. ,,Helemese šlapka se probudila. Co jsi Yamadovy nabídl, aby s tebou zůstal ? Hm? Nebudeš odpovídat?" skopne mě ze židle a ta se roztříštila. Syknu bolestí. ,,Tak...?" ,,Nic ti neřeknu hajzle!" odseknu a on se usměje. ,,Takže ty nic neřekneš jo..." začne do mě kopat znovu a znovu. ,,Nevím, kdo je tady ten hajzl, kterej nás okradl o Yamadu! Já jsem jediný komu patří, mě Subarovy!" 

Jméno: Subaru Kaoru

Děsně ujetej maniak

Začnu prohledávat celý dům a nikde nikdo, přemýšlej, přemýšlej kam všichni šli, když nebyly v domě. Jasně sklad. Tam mučily lidi pro odpovědi. Můj otec se před médii tváří jako strašná legenda, ale ve skutečnosti není nic jiného, než tyranský mafián. Vyrazím dveře od skladu. Miko... Mikael leží na zemi celý od krve a plný modřin a řezných ran po biči. Začíná mi vřít krev, jsem plný vzteku a nenávisti. 

U jeho bezvládného těla stojí Subaru s cigaretou v puse. ,,Hele bráška se nám vrátil." zavolá a zvedne Miku za vlasy. ,,Tak sis nakonec přišel pro tu svojí děvku." zasměje se. ,,On není děvka!" Pomalu se k němu přiblížím a chci mu jednu natáhnout. ,,Nedělej blbosti jinak to neskončí dobře."  Přiloží mu nůž ke krku a já se přestanu přibližovat. Hlavně ať mu neublíží.

Je tu nějak moc rušno, a navíc visím asi dvacet centimetrů nad zemí. Podívám se na něj a kopnu ho do rozkroku. Nůž mi sjede po tváři a já letím dolů. Yamada mě chytí a Emilie letí s lékarničkou. Pomalu se mi zavírají oči. ,,Ne prosím Miko... zůstaň se mnou." ,,Děkuji.." sáhnu mu na obličej a ruka mi začne padat. Chytí mi ji a prosí. 

Ne to nemůže, slíbil, že se mnou zůstane. ,,Nechtěl jsem to nechat zajít až sem." brání se otec a já na něj hodím vražedný pohled. ,,Je mi jedno, jak jsi chtěl, aby to dopadlo je to můj milenec a už nikdy více vás nenechám na něj stáhnout ruku." Emilie mu obvazuje rány a já ho přidržuji. Znova jsem ho nechal zažít bolest...