Složitá láska(yaoi)

Hrob

Naštval se...Naštval se kvůli mě...Jsem docela v šoku, jak se k němu zachovala, jeho milovaná matka, jediná osoba, která mu zůstala. Propletu jeho ruce s mými a tím ho chci uklidnit. Pevně mi dlaň tiskne, dojdeme k domu. Vytáhne malého a s tím bolestným úsměvem řekne ,,Promiň, že jsi to musel vidět." odejde do domu, sklidím kočárek a jdu za ním. Stále nechápu, proč to udělala...

Tohle je konec, myslel jsem si, že je aspoň trochu normální, ale tohle jsem opravdu nečekal. Chápu, že chová zášť k mužům, ale on za to nemůže, není jako otec... Zítra je výročí jeho úmrtí, už to bude deset let, měl bych se zajít podívat na jeho hrob, doufám, že ta ženská ve vězení zčerná! Nenávidím se za to, že jsem se jim narodil, neměl jsem se nikdy narodit... Položím maličkého do postýlky, kterou máme u postele. Sednu si, dívám se na padající sníh, který právě začal hustě padat z oblohy. Bílé zářící se vločky, za chvilku budou vánoce otče...

Yamada za mnou přijde a zezadu silně obejme. ,,Jsi zítra doma?" ,,Ano.." v jeho hlase jsou znát obavy. ,,Chci tě někam vzít."  

Kývne hlavou a posadí si mě na sebe. Přitulím se k němu, jemně mě pohladí po hlavě, proplétá naše prsty.,, Kam mě to chceš zítra vzít?",, Nepovím potom to nebude tajemství." Nechci mu říct, že ho budu brát k pomníku a hrobu svého otce.

Lehneme si do postele a já stále přemýšlím, proč se matka začala chovat takto, to mě tak moc nenávidí? Jsem jí lhostejný? Yamada mě drží za pas a vklidu si oddechuje.  Jeden spí, podívám se na Hinatu, ten si též klidně spinká. Malý kuro samozřejmě taky spí, měl bych jít taky spát. Otočím se na bok, ale stále nemohu usnout...

,, Vypněte někdo ten budík...  Ještě pět minut... " v místnosti je klid, jediné co je slyšet je budík. Vstanu s postele a vypnu ho, rozhlédnu se a nikdo nikde. Kam se poděli? Jdu do kuchyně a tam taky nikdo není, ani na zahradě, tak kde by mohly být? Poslední možnost co mě napadá je obývák. Vejdu do místnosti a na gauči spí Yamada i s Hinatou na břiše. Jsou kouzelní. Vytáhnu mobil a vyfotím si je. Mám novou tapetu na mobil.,, Kolik je vlastně hodin?" na hodinách je čtvrt na jedenáct. Cože! To jsem tak dlouho spal? Na stole má maličký flašku s nedopitou snídaní. Měl bych asi zavolat Akashimu,  jestli by dnes nemohl pohlídat Hinatu.

Nee nebudu ho tím zatěžovat, už takhke všem přidělávám starosti. Povzdychnu si a sednu si vedle gauče. Jeho rozčepýřené vlasy jsou tak hebké a krásné. Má docela hezkou barvu vlasů, taková se mi líbí. Opřu se hlavou o gauč a zničeho nic mě jeho velká, hřejivá ruka hladí po hlavě. ,,Dobré ráno Miko, jak si se vyspal.....Waaa..." zazýve a prohrábne mi vlasy. 

,,Miluji tě.." Co to do něj vjelo? Tohle říká jen při vyjimečných situacích nebo, když se něco děje. Pomalu se posadím s Hinatou na hrudníku, propletu jeho prsty s mými a zadívám se do jeho azurově modrých očiček. V jeho očích je vidět lítost, smutek a hlavně bolest. Nikdy mi nic neřekne a já si nedokážu odvodit co se děje. Možná jsem dost zabedněný. 

,,Miko..." natáhnu se k němu a přiložím své čelo k jeho. ,,Pokud tě něco trápí, prosím řekni mi to, chci vědět na čem jsem a hlavně jak se cítíš a jak ti mohu pomoct." je oči se sklopí a toto gesto již dobře znám. Kapituluje, jeho oči nesou jakýsi pocit viny, ale není to jeho vina. ,,Dnes je desáté výročí úmrtí mého otce..." pevně mu sevřu dlaň.. Věděl jsem, že jeho otec zemřel, ale netuším jak.

,,Chci se jet podívat na jeho hrob, ale bojím se..." Chápu jeho obavy, též jsem se bál chodit k matčinu hrobu, protože by mi to vrátilo ty známé, hřejivé vzpomínky. ,,Budu tvoje podpora, vždy a všude... Neboj se byl jsem na tom stejně, když mi umřela matka..." Zvednu se a položím maličkého na gauč, posadím se na zem vedle něj, zaboří svoji hlavu na moji hruď, pohladím ho po hlavě a je mi trochu zle. 

Nese v sobě celý ten čas tohle břímě. ,,Pojeďme tam dnes...Kde je pohřben?.." ,,Na Bílém hřbitově." to je docela daleko... Počkat, tam leží i moje zesnulá matka. ,,Na tom hřbitově už jsem nebyl asi tři roky...Leží tam i moje matka..."   

Je mi to opravdu líto, že ho tam budu brát...Chci jen otci naposledy říct, že jsem ho měl rád a že se mnou navždy zůstane, on byl jediný kdo při mě stál...Byl to opravdu milý, dobrosrdečný muž.,,Vydrž minutku musím si zavolat." odejde do kuchyně.

Vytočím číslo na Emilii, zanedlouho telefon vezme. ,,Ahoj bráško co se děje?"  ,,Potřeboval bych aby jste pohlídali Hinatu." ,,Copak bráška chce mít Miku jen pro sebe. Hi hi" ,,Ne dnes ne...Pojedeme na hřbitov, Mika tam má pohřbeného otce, bojí se tam jít sám..." ,,Chápu tak mi ho po cestě vemte." ,,Díky, máš to u mě." Naložím oba do auta a jedeme. Hinatu předám Emilii a jedeme směrem Bílý hřbitov. Cestou pociťuji jeho nervozitu a strach, položím mu ruku na stehno a řeknu ,,Neboj se." Pohladím ho po hlavě a doufám, že jeho nervozita a strach zmizel, ale ne. Stále zachovává jemný pohled z okna. Padající, bílé vločky ho zřejmě uklidňují. Dojedeme ke hřbitovu, vystoupíme z auta, chytím ho za ruku a cítím jak sebou lehce škube při pomyšlení na jeho otce. 

Dojdeme k jeho pomníku a Mika polkne, zhluboka se nadechne a podívá se na pomník. ,,Otče... Chci ti představit svého partnera Yamadu...Vychováváme spolu malinkého chlapečka...Miluji je oba nade vše...Tak jako jsem měl rád tebe...Byl jsi mi oporou a dobrým rodičem..." na tváři se mi sveze první slza. Držím ho pevně za ruku. Otře si slzu a nakonec podotkne ,,Děkuji..." 

,,Půjdeme za tvojí matkou.." Znovu se mu na tváři objevil roztomilý nefalšovaný úsměv. Přikývnu a jdeme, nedaleko od jeho hrobu leží ten matčin. Znovu jsem prohodil pár slov, ale tentokrát jsem nebyl sám. ,,Vychovala jste z něj dobrého muže.." dodá Mika a políbí mě.

 Je to hned o něco lepší, když víte, že je tu někdo, kdo vás dokáže vysvobodit z té prázdnoty a utrpení jako to on udělal pro mě. Už víc se nebudu obávat, vše mu řeknu. ,,Už na sobě nenechávej takovéhle břemeno, jsem tu od toho abych ti pomohl..."

Tak snad se kapitolka líbí, moc díky za takovou odezvu <3 MizushimaYumi