Složitá láska(yaoi)

Je konec!

,,Ukončeme to!" C..Co? Počkat proč? Ublížil jsem mu? Ale já nechtěl! ,,Neber to nějak zle, můžeš tu zůstat stejně se moc neuvidíme, takže to asi takhle bude lepší." Ale proč? Co jsem provedl? Sklopím hlavu a mám na krajíčku. Podívám se na něj a naposledy ho podaruji úsměvem. Tentokrát je to úsměv plný bolesti a zklamání. Do bolestivého úsměvu se přidají slzy. Slzy, které jsou náznakem toho, že jsem ho miloval a stále budu.

,,Děkuji za ten čas cos mi věnoval.."  ne to neříkej.. ,,Za štěstí, které jsi mi znovu ukázal..." Ne to ne... ,,Za bolest, smutek a vše co jsi mi dal..." Prosím... ,,Nikdy na to nezapomenu..." Je to ode mě kruté...  

Zvednu se ze židle a otřu si slzy. Sbalím si pár věcí a jdu k němu. ,,Zde. Tvůj klíč." Nechci mu nic dlužit. Nemůžu se mu podívat do očí, protože bych to neunesl, už tak to hrozně bolí. Asi jsem mu hodně ublížil. Odejdu z domu, ani neměl snahu mě zastavit, opravdu to myslel vážně. Zamířím k bratrovy, doufám že mě tam aspoň chvíli nechá. Zazvoním na jeho zvonek a ve dveřích se objeví Emilie. ,,Oh Miko už je to doba co tu děláš?" prohlíží si mě a možná jí to docvaklo. 

,,Pojď dál a všechno mi řekni." jdeme dovnitř a usadí mě do obýváku. Sedne si ke mě a nalije mi čaj. ,,Co se stalo, pohádali jste se?" ,,Ne.." po tvářích mi začnou stékat slzy a začnu vzlykat. Je mi to tak strašně líto, je to tak bolestivé. ,,Miko, klid...Uklidni se a vše mi řekni." ,,Rozešel se se mnou a když jsem odcházel... neměl snahu mě zastavit..." Hladí mě po hlavě a silně svírá v náruči. Malý Hikaru se ke mě dobelhá a chce se pomazlit.  Vyzdvihnu ho a on se usměje. 

,,No tak Hikaru, pojď za mámou." usměje se a nastaví ruce, ale maličký se nechce dát. Je ke mě přisátý jako klíště. ,,Asi jsem zde nevhod, že?" ,,Samozřejmě že ne, zůstaň tu jak jen dlouho chceš." usměje se a zavede mě do pokoje pro hosty. ,,Tady můžeš zůstat jak dlouho budeš chtít." ,,Děkuji...Nevím jak ti poděkovat..." ,,Vždyť jsme rodina." Je opravdu milá..

,,Jsem doma!" ,,Ha přišel Akashi pojď ho pozdravit." chytí mě za ruku a jdeme dolu. ,,Ahoj miláčku." řekne a obejme Emilii ,,Ah Miko, už je to doba." usměje se a chce mě obejmout. ,,T..Ta..Ta." všichni se podíváme na Hikarua a zasmějeme se. ,,Jeho první slovíčko." natáhne ruce a Hikaru jde ochotně za ním. 

,,Miko měl by sis jít odpočinout." pošlou mě do pokoje. Chápu je, jsem jen přítěž. Usměju se a odejdu.

Z pohledu Emilie a Akashiho

,,Musíme si promluvit, jde o Miku." posadím se do obýváku a lýčím mu celou situaci. ,,Bratr se s ním rozešel a nechápe proč. Je s toho dost zdrcený, když přišel a vše mi vysvětloval tak u toho plakal. Ty slzy nebyly ledajaké. Byly to slzy zlomeného srdce. Stále nechápu proč to udělal. Chci se jít za ním zítra podívat, potřebuji, abys ho nějak dostal do pořádku." 

Chápu tak o to tu jde, ten zmetek slíbil, že se o něj postará a přitom ho teď odkopne. ,,Nejraději bych ho zabil, i když je to tvůj bratr." Začnu se čertit a Emilie má stejný názor, ale neudělám to páč mám milovanou manželku a dvě nádherné děti, jediného bratra na kterém mi záleží. Nechci aby to dopadlo jako tenkrát. Málem spáchal sebevraždu, když umřel otec. Nechci aby se to opakovalo, teď je starší proto na něj musím dát ještě větší pozor, než před tím. 

Otcova milenka měla pravdu, jsem jen budiž kničemu, kterého nikdo nepotřebuje. Měl jsem tenkrát spáchat tu sebevraždu dokud byl čas, proč jsem byl tak zbabělý! Přijdu dolu do kuchyně kde je Emilie. ,,Um..mohl bych si dát sprchu?" ,,Samozřejmě, koupelna je na konci chodby vedle tvého pokoje, ručníky jsou ve skřínce nad umyvadlem." usměje se a odejdu. 

Napustím si vodu do vany a natáhnu se do ní. Na kraji umyvadla leží žiletka. S tou by se dalo dělat věcí. Na co to sakra myslím! Už jsem se asi zbláznil, ale stejně mě nikdo nepotřebuje. Vezmu ji a přiložím ji k zápěstí. Lehce přejedu přes ruku a začne mi téct krev, Znovu a znovu přejíždím přes ruku. Rudá krev stéká po ruce a kapičky obarvují průhlednou vodu. Položím ji na umyvadlo a v tom přiběhne bratr.  

,,Ty idiote." Vytáhne mě z vany plné krvavé vody, už je mi celkem jedno  jestli umřu. ,,Emilie dones lekarničku honem!" Přidržuje mi tekoucí krev a dívá se mi do sklopeného obličeje. Emilie donese lekarničku a při pohledu na mě se zděsí. ,,proč jsi to udělal Miko!" vyjekne na mě Akashi a já sebou škubnu. Podívám se na něj se slzami v očích. ,,Však mě nikdo nepotřebuje! Ona měla pravdu! Nemám tu co dělat! Měl jsem se zabít, už dávno!!!" ,,To není pravda!" vyjekne na mě a silně mě k sobě tiskne. 

,,Jsi můj nejdražší bratříček, neměla pravdu, jen se tě chtěla zbavit." Obvazuje mi ruku a stále krvácí. Položí mě na postel a oblékne mi košili.odchází a já ho zastavím slovy : ,,Už tu nechci být...Buď tu aspoň se mnou." sedne si ke mě a uloží mě do postele. Hladí mě po hlavě a jeho velká dlaň je opravdu příjemná. 

Znovu se opakuje ta stejná story, jsem k ničemu. Každý mě pomalu opouští, jako to bylo tenkrát, ta zlatokopka měla pravdu... 

Snad se líbilo, tato kapitola je dost smutná i když asi některým se zdát nebude tak pro mě je. Moc děkuji za přečtení :D