Pokud nemáš rád Yaoi nečti!!!!!!!
Do Mikaela se zamiloval nejpopulárnější kluk na celé střední škole Yamada Kaoru. Po nějaké době se dostanou do vztahu, ale hvězdy jim nepřejí. Yamada je modelem díky jeho vzhledu a má okolo sebe spoustu lidí. Mikael...
,,Stihl jsi to za rekordní čas, to je můj kluk!" Udeří mě do zad na znamení úcty, což se v naší famílii dělá. Z domu se ozve strašný křik. Mika sebou škubne a vyděšeně se zadívá do nejvyššího patra budovy. ,,No mám tu takový menší problém, pojďte se mnou."
Vede nás obřím sídlem, které již více méně znám. Tlumený křik mi připomíná brekot dítěte, co to tam jen schovává. Křik utichne a dojdeme ke dveřím. ,,Předem chci jen říct, aby jste se připravily..." Postavím se před dveře, sáhnu na kliku, pomalu je otevírám, na mé tváři se hned objeví úsměv. Na peřince, která leží na zemi sedí malinký, blonďatý chlapeček s krásně azurově modrýma očima. Vejdu dovnitř a malinkého si vezmu do náruče, otřu mu uplakané tvářičky. Na jeho tváři smutek vystřídá úsměv, který mi věnuje. Hned do místnosti vejde i Yamada, který se na mě dívá s otevřenými ústy.
C..C..Co to má znamenat!? Čí je to škvrně... A proč ho má Mika v náručí?! Podívám se na otce a on mě zavede do obýváku. Mika zůstal s blonďáčkem v pokoji a já se chci, už konečně dozvědět, co je účelem téhle návštěvy. ,,Měli jsme zásah a našli jsme mrtvou ženu, kterou někdo zabil. Držela v náručí malé nebohé dítě..." ,,Takže jsi si hrál na hodného." ušklíbnu se a on my obličej opětuje. ,,Zas tak kamenný srdce nemám." ,,Co s ním teď bude?" směle se zeptám a on se dost divně ušklíbne. ,,Neříkej mi, že..." ,,Přesně, já už jsem na tohle starý, přenechám to na vás. Dítě jsem přepsal na vás, tudíž je to ode dneška váš syn." ,,Počkat, takže jsme ho já a Mika ,,Adoptovali,, jestli to dobře chápu?" přikývne a mě asi jebne. ,,Ale kdo se o něj bude starat, já ani Mika nemůžeme jít na ,,mateřskou,,!?"
,,No...To jsem taky zajistil." usměje se. To si děláte prdel, jak...Co to...Proč...?! Ale, když se na něj tak dívám, vypadá dost šťastně. ,,Dobrá. Vezmu ho pod jednou podmínkou!" poslušně poslouchá. ,,Budeš ho akceptovat, jako vlastního." radostně přikývl. Jsem docela v šoku, protože už je to nějaká doba, co jsem ho naposledy viděl usmát...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Takový roztomilý andílek, sednu si na zem a hladím ho po hlavičce. Má krásně hebké vlásky. ,,Copak se stalo s maminkou, prcku?" usměju se a ve dveřích stojí Yamada. ,,Byla zavražděna. Teď je na nás ho vychovat, otec ho bude akceptovat, jako svého. Jeho jediná výmluva byla: ,,Jsem na tohle starý,," oba se zasmějeme a maličký natuhuje ručky. ,,Copak chceš k Yamadovy?" ,,T..T..Ta..Ta...." Yamada se posadil na zadek, když to slyšel. Vypadal, že má na krajíčku, ale vydržel to. Vzal si ho do náruče a směle řekl. ,,Mika je ode dneška tvoje maminka." zasměju se a políbím ho. ,,A on zas tvůj bláznivý táta."
Stále mě tíží jedna myšlenka... ,,Kdo s ním bude doma?" než to stačím doříct zazvoní mi mobil. ,,Mikael..." ,,Presidente! Jak to, že si dáváte tři roky pauzu! Vy jste snad ženatý!!!!" počkat o čem to mele? Podívám se nechápavě na Yamadu a ten se zase podívá na jeho otce. ,,Říkal jsem to ne...Zařídil jsem vše." zakření se a mě poleje pot. Neříkejte mi, že budu opravdu,,mamka,,.
Takže Mika s ním nakonec bude doma, jak roztomilé. Políbím ho na tváři, abych zmírnil jeho nejistotu. ,,Zde jsou papíry od adopce." podá mi je a Mika do nich nakoukne. ,,Hinata... Dítě slunce...Jaké to pěkné jméno..." řekne s úsměvem a znovu si vezme malinkého na svoji hruď. Přitulí se a usne. Jaké to roztomilé miminko...Zdá se, že jsem na něj začal žárlit... Uchichtnu se a přitisknu si je k sobě...
Takže teď jsme rodina...Z očí mi začnou stékat slzy...Nejsou to obyčejné slzy, je to štěstí, co mi dal...
Snad se vám kapitolka líbila, slibuji, že co nejdříve bude další :3
