Složitá láska(yaoi)

Ztráta

Kdo jsem? Kde to jsem? Proč jsem napojen na přístrojích? Co se stalo? 

Pomalu otevřu oči. Silou vůle je držím jen chvíli abych viděl koho hlasy se ozývají místností. Některé obličeje poznám. Hlavně mamky, táty, brášky a Minami. Ale nedokážu si vzpomenout kdo je ten člověk co mě drží za ruku.

Přes ústa mám plastovou roušku která mi pomáhá dýchat. Připadám si ochromen. Nemám sílu ani říct ahoj. 

,,Jeho stav je stabilizován. Má zlomená čtyři žebra, levou ruku a pravou nohu. Bude chvíli trvat než se z toho dostane. Musí dlouho odpočívat. Necháme si ho tu do té doby než bude schopen znovu chodit." řekne doktor zkroušeně.

Mamka začne plakat a naříkat. Musí to být velice těžké mít dítě v nemocnici a navíc ze mě teď bude asi nadosmrti mrzák.

Ten den byl opravdu hrozný. Měl jsem strašný pech. 

,, Zítra by měl být schopný něco málo promluvit. chceme zjistit jestli nemá amnesii, protože utrpěl opravdu silný otřes mozku." dodá doktor.

,,Takže si na nás nemusí pamatovat?" zeptá se mamka s ubrečenou tváří. 

,,Nemusí." odpoví smutně doktor.

,,Můžete tu s ním zatím zůstat, ale potřebuji mluvit s rodiči." dodá a odcházejí z místnosti. Po tváři mi pomalu stékají slzy. 

Osoba na kterou si nedokážu vzpomenout mi silně drží ruku. Nevím kdo to je a proč mě vůbec drží za ruku.

Moje tělo je na tolik slabé, že znovu usnu. 

Teplo které hřálo moji ruku pomalu mizí. Jediné co slyším je hrčení přístrojů na kterých jsem připojen.  Ráno mi do tváře svítí slunce. Už mohu normálně otevřít oči.  Sestřička mi donese snídani. Sednu si a ani kousek si z ní nevezmu. 

,,Je to se mnou hodně špatné?" zeptám se.

,,Není jen si hlavně musíš odpočinout. Jsi po velice těžké operaci, musíš něco sníst, odpoledne tě přijde navštívit tvá rodina. " odpoví sestřička.

Ale já se snídaně ani nedotknu. Celý den se dívám z okna. Mraky se střídají a slunce stále pálí do oken. 

  Do místnosti vejde doktor. Zanedlouho i moje rodina a s nimi i neznámá osoba, která mě včera držela za ruku.

,, Budu ti ukazovat lidi v této místnosti a ty my k nim řekneš jejich jména nebo vztah. Ano?" řekne doktor.

přikývnu hlavou a začne ukazovat. Nejprve ukáže na mamku.

,, Ayane Namasaka,  věk 32, moje matka."

,,Správně ." řekne s údivem doktor a ukáže na sestru.

,,Minami Namasaka, věk 22, sestra."

Znovu se podívá s údivem a ukáže na bratra

,,Akashi Namasaka, věk 23, starší bratr."

Ukáže na otce.

,,Usami Namasaka, věk 40, otec."

,,Vypadá to že amnesii nemá." řekne a ukáže na neznámého muže.

Tady už jsem v koncích. Sedím tam a nic neříkám.

,,Ty si na něj nepamatuješ viď?" zeptá se zdravotní sestra

,,Je mi líto. nevzpomínám si." lítostivě odpovím.

,,Tak přeci jen je to amnesie. Ale jen malá, když mu ukážeme nějaké fotografie nebo něco co by mu pomohlo si vzpomenout, mohl by si vzpomenout." řekne s nadějí doktor a podívá se na mě.

,,Kdo je to?"  zeptám se.

Není možné, že by si na mě nepamatoval. Jsem opravdu ubožák takhle ho nechat samotného. Jsem takovej kretén! ,, Jsem  Yamada Kaoru. Chodily jsme spolu na střední, poznali jsme se když jsem byl ve čtvrťáku. Byl jsem tvůj jediný přítel. Z přátelství pak vzniklo něco víc. Před dvěma dny si se na mě naštval kvůli fotografii v magazínu. Vypadalo to, jako bych se líbal s ženou ale tak to nebylo. Chtěl jsem ti to všechno vysvětlit až bychom byli doma. Ale když jsem přišel do domu byl jsi pryč. Zkoušel jsem se ti dovolat ale ty jsi to nebral a potom jsem utíkal za tebou. Bylo pozdě, viděl jsem do tebe narazilo to auto. Bylo pozdě..." vyprávím se smutnou tváří.

Z očí mi stékají slzy a ani nevím proč nedokážu si vzpomenout. Chytím se za hlavu a začnu brečet. 

,,Proč? Proč si nedokážu vybavit kdo jsi!" 

Přijde ke mě a silně obejme. 

,,Necháme vás tu o samotě." řekne doktor a všichni až na Yamadu odchází...