Složitá láska(yaoi)

Ví to!

,,To je můj Kuro!" ,,Jen si ho půjčím!" okolo nás je opravdu hustá atmosféra. Mika se začne smát na celé kolo i s Atsushim neudržím se, začnu se s Emilii smát na celé kolo.  HInata usnul na Mikově hrudi, položí ho do postýlky s dudlíkem v ústech. ,,Dáte si někdo kávu nebo čaj?"zeptá se Mika ,,Já si dám čaj." řekne nadšeně Emilie a Akashi si dá kávu. ,,Půjdu ti s tím pomoct." usměje se a jde s Mikou. Takže jí teď  nezajímá Kuro, ale Mika jo...

,,Jaký, si dáš čaj?" ,,Máš borůvkový?" přikývnu a podám jí malou krabičku s čajem. Uděláme tři šálky kávy s mlékem a jeden čaj, každý vezmeme dva hrnky a jdeme do obýváku. Hikaru a Mizuno usnuli na gauči, Emilie se posadí vedle nich a přehodí přes oba svůj kabát. Yamada a Akashi šli ven něco dělat na zahradu. Posadím se na zem, napiju se kávy a zničeho nic se Emilie zeptá: ,,Jak to Yamadovy jde?" ,,Chová se k němu jako k vlastnímu, když nám jeho otec oznámil, že Hinatu dostaneme k adopci, byl v šoku, ale i zároveň štastný..." ,,To je mu podobné, je to opravdu milý člověk, jsem ráda, že je to můj bratr." zasměje se.

,,No nic, měli bychom vyrazit. Za chvilku budou mít hlad a musím je vykoupat. Yamada taku bude rád, že tě bude mít chvíli pro sebe." mrkne na mě, zrudnu a ve dveřích se objeví Yamada s Akashim. ,,To máš recht, sestři."

Emilie vezme maličké do náruče a jdou k autu. Samozřejmě maličký Hinata si tuto chvíli nechce nechat ujít tak jde s námi. Emilie nám zamává a odjíždí. ,,Co takhle se jít projít?" Kývne, vytáhne kočár, naložíme maličkého a pomalým tempem jdeme k parku. ,,Miko..?!" za námi se ozve hlas, který jsem už přes rok neslyšel. Otočím se a na tváři se mi začínají dělat krůpěje chladného potu. 

,,M...Ma...mi..." ruce se mi začnou potit, žaludek svírat, Yamada mě chytí za pas a s klidným hlasem a úsměvem na tváři ji pozdraví. ,,Ahoj." aby to nebylo blbý taky ji pozdravím, ale už cítím, že budou problémy. V kočárku začne slabě plakat Hinata, jdu za ním, vezmu ho do náruče a tiše utěšuji. ,,Kdo je to?" ,,To je náš syn." řekne Yamada na obranu, nemám co říct, protože mi najednou ztuhly všechny mimické svaly. Nedokážu se postavit za svůj názor, natož jí odporovat. Prosím, ať na to nic neřekne. 

Nedokáže nic říct, je nervozní, má strach, nedivím se mu. ,,Je to náš syn." řeknu s úsměvem a čekám co mi na to řekne. ,,Dobře se o něj postarejte, ale nepočítejte s tím, že ho budu brát jako vlastního." po chvilce mlčení se tyto hnusná slova vynoří z jejich úst. Proč je tak zlá? To jí na jejím synovy nezáleží? ,,Jdeme..." počkat, cože?! proč to vzal takhle s klidem? ,,Cože, nikam se nejde." podívá se na mě s dosti nezvyklou tváří. Na jeho obličeji je vidět zklamání, smutek a hlavně to, že je naštvaný. 

,,Miko, kdybys nebyl s ním, bylo by to jinak..." v tom mi rupnou nervy, položím spícího malinkého do kočárku a přistoupím k ní. Yamada mě chytí za ruku, na znamení toho, že to mám nechat být, vyvlíknu se mu a jdu dál. Přijdu k ní a polknu. ,,Není to tím, že jsem s ním, na začátku ti bylo úplně jedno, že je to muž...Sama jsi mi řekla, že jsi ráda, že jsem si někoho našel.... Je mi jedno, že mě nenávidíš, ale Hinatu do toho nepleť!" zatím jsem to řekl s klidným hlasem, ale to co teď řekla mě dost vytočilo. ,,Vše je jen jeho chyby, kdybys s ním nebyl...Byl by jsi tenkrát v pořádku!" ,,MÍLÍŠ SE!" už zvýším hlas ,,MILUJU HO A NEBUDU TADY POSLOUCHAT TY ŽVÁSTY CO O NĚM ŘÍKÁŠ!.... JE TO NORMÁLNÍ KLUK, KTERÝ SE NEBOJÍ ŘÍCT SVŮJ NÁZOR!" Chytím ho za ruku a táhnu pryč...