We meet by accident. - Larry Stylinson CZ [DOKONČENO]

XVI

LOUIS
Vrátil jsem se zpět domů a měl v plánu se dostat opět do starých kolejí. Hrát fotbal a nezajímat se o to, co Harry dělá.

Po mém statusu na twitteru se všude kupily tisíce otázek o tom, co to má znamenat a jestli jsem s Harrym. Všude byly články a já byl připravený na něj zcela zapomenout.

Chápal jsem ho. Nechtěl kvůli mě přijít o jeho kariéru.

O dva měsíce později

Povedlo se mi na něj zapomenout? Ani omylem. Všude byly samé články o něm a o Alison. Neskutečně mě štvalo, že musí procházet něčím takovým. Nezasloužil si to! Na každé fotce byl bez života, zatím co ta pipina si to užívala a všude se usmívala jak sluníčko!

Vypadalo to, že se jim jejich plán povedl.

S mým týmem jsme se dostali opravdu hodně vysoko za tak krátkou dobu.
Všichni jsme se o hodně polepšili a teď hrajeme v té nejvyšší lize.

Přestal jsem chodit na sociální sítě. Poslední, co jsem tam kdy sdílel byl tweet Harrymu, který jsem pořád myslel vážně.

Dnes jsme byli s týmem v Londýně a čekal nás jeden zápas, který jsem si byl jistý, že vyhrajeme.
Celou hru jsem nedával pozor, protože už teď jsme vedli 3:0. Až ke konci jsem zbystřil, když komentáor celé hry vyhlásil: ,,Dámy a pánové, máme tady dnes speciálního hosta! Schválně, kdo z vás ho najde? Ano! Tam sedí! S jeho přítelkyní Alison! Je to HARRY STYLES!" křikl a já se zastavil uprostřed hřiště. Nezajímalo mě nic jiného, než Harry sedící někde na tomto stadionu. Začal jsem se rozhlížet všude kolem sebe. Potřeboval jsem ho najít a to hned. Nevím, co mě to tak najednou popadlo.

Nedalo se momentálně dělat nic jiného, než dohrát tuhle hru, když do konce zbývalo 5 minut a doufat, že na mě Harry někde počká.

Vběhl jsem do šatny a věřil, opravdu moc jsem věřil v to, že tam Harry bude sedět a uvítá mě s otevřenou náručí.

Nebyl tam. Bodlo mě u srdce ale já věřil, že on tam někde je a čeká na mě.

Vytáhl jsem telefon z tašky a rychle naťukal zprávu.

Se zklamáním jsem se vydal domů. Ani jsem se neobtěžoval převlékat se, jednoduše toho bylo na mě moc. Tady je jasný důkaz toho, že jediná maličkost dokáže člověka rozhodit.

Chtěl jsem si pročistit hlavu a rozhodl jsem se jít pěšky, ikdyž jsem věděl, že všude kolem byli novináři a fanoušci. Někdy to bylo na odreagování super.

Došel jsem domů, odhodil tašku hned u botníku na zem a chtěl se hned svalit na gauč v obýváku, no něco mě zarazilo. Viděl jsem všude okvětní lístky od rudě červených růží.

Netušil jsem, jestli se mám bát nebo ne. Co když mě chce někdo jen nalákat a pak mě zabít? A navíc... Nikdo nemá klíče od domu.

Začal jsem panikařit a bál se. Ale i přesto jsem se vydal po stopě lístků. Už teď jsem poznal, že to míří do koupelny. Umřu v koupelně?

V celém domě bylo zhasnuto, no z koueplny byly vidět tlumené světýlka. Vypadalo to, jako svíčky.

Kdo je ready pro trochu romantiky? 💁🏽❤️ E.