We meet by accident. - Larry Stylinson CZ [DOKONČENO]

XXVIII

Hah... 28 kapitola... Užívejte :3

LOUIS

Jeli jsme již domů do Doncasteru, byl pátek večer a já byl neskutečně unavený. Jediné, co jsem teď chtěl udělat bylo si lehnout a spát.

Ale Harry se mi zdál nějaký moc energetický, pořád si zpíval a byl nesmírně šťastný! Docela by mě zajímalo, co se stalo. Nebo proč je takový!

Poslední dobou byl takový tajemný, skoro nic mi neříkal a pokud jo, tak to bylo něco jako 'počkej až budeme doma, něco ti ukážu' - což jsem bral tak, že ze mě chce vyšukat duši - a nebo 'bude se ti to líbit, ale musíš vydržet'...

Měl jsem v hlavě tolik nápadů, co by to mohlo být, ale nic reálného mě nenapadalo. Budu muset asi vydržet.

Jen jsem doufal, že mě nepodvádí. Ale to snad ne!

Pomalu jsem už usínal, když jsme dojeli domů. Harry mě před vstupem do domu zastavil a zavázal mi oči. Pokud tohle je to, co poslední dobou myslel a pořád mluvil tak jsem hodně překvapený.

I přes šátek jsem mohl vidět, že v domě se již svítilo a někdo tam byl, ale nemohl jsem poznat kdo, zda to byl muž či žena...

Harry mě vedl po schodech nahoru a hned do prvních dveří napravo... Ten pokoj byl vždy prázdný a buď ho nějak využil a nebo teď mě tady zamkne a zabije...

Proč na to vůbec myslím? Vždyť on mě miluje!

V pokoji se rozsvítilo a já čekal co se bude dít.

,,Teď ti sundám ten šátek, ale ty necháš zavřené oči, je ti to jasné?" přikázal mi Harry a já jen přikývl. Měl jsem sucho v krku a klepal se z adrenalinu. Absolutně jsem netušil, co mám očekávat.

Pořád jsem cítil přítomnost třetí osoby, která stála předemnou.

Když mi Harry šátek sundal, oči jsem nechal zavřené, přesně tak jak mi nakázal.

Ještě trochu semnou popošel dopředu a hluboce se nadechl.

,,Tak Louisi... Toto je to překvapení, ta věc o které jsem mluvil poslední dobou. Můžeš otevřít," řekl a já jako poslušně vychovaný pejsek plnil každý jeho příkaz.

Když jsem otevřel oči, uviděl jsem tu paní, kterou jsme potkali v parku. Ale hlavní bylo, že jsme byli v nějakém novém pokojíčku, který byl zařízený do růžova... Byl to dětský pokojíček.

Amanda (ta paní z parku) stála před dětskou postýlkou, kde se něco malinkého hýbalo. Se slzami v očích jsem přešel blíž k postýlce a podíval se do ní.

Byla tam ta malá, půlroční holčička... Ta, do které jsem se zamiloval hned na první pohled. Ta, která je tak neskutečně roztomilá.

Já jsem se doslova složil na zem. Začal jsem brečet štěstím. Je tohle vůbec skutečné? Že se konečně mi přihodilo něco tak dokonalého?

Mít dům, Harryho a teď už i holčičku?

Najednou mi všechno načalo dávat smysl. Ty papíry nebyly pro modelingovou agenturu, ale na adopci. Když říkal, že Amandu opět potkal a že neví, jaké jméno dát malé, tak hned věděl jak ji pojmenovat až si ji budeme brát domů.

Emily.

Postavil jsem se a se slzami v očích se pověsil kolem krku. to už ani nebyly slzy v očích, ale po celém obličeji, protože jsem byl neskutečně šťastný. Je to úžasné!

,,Děkuju, děkuju!" opakoval jsem pořád dokola.

,,Neděkuj! Teď jsme kompletní rodina! Nechceš si ji pochovat?" zeptal se mě a otřel mi slzy z obličeje.

Když jsem si Emily vzal do náručí, měl jsem snad ten největší úsměv.

___________

Děkuju vám všem za tak krásné ohlasy! Jste neskuteční. Vaše komentáře a hvězdičky mě ženou dál. ♥

E. ♥