The Best Will Be Forever [H.S.]

Part 8

,, A pak tam dorazila Diana..." poví mi můj nejlepší kamarád.
Ukousnu si další kousek sýrové pizzy a pokynu mu, aby pokračoval. Miluju tyhle chvíle strávené s ním. I přesto, že celou dobu nemluví o ničem jiném, než o té své Dianě, mě strašně baví ho poslouchat. Hned po tom, co jsme odešli ze Starbucks, jsme zamířili ke mě domů a už tady asi 2 hodiny jen tak posedáváme a povídáme si. Jsem tak ráda, že našel někoho, kdo ho dělá šťastným. Diana musí být jistě úžasný člověk. Moc bych si přála ji poznat.

S nadšením pozoruji jeho pohybující se rty, které se neustálé rýsují do širokého úsměvu.

Po nějaké chvíli se rozezní náš otravný zvonek. Kdo to může být? Nevím nic o tom, že bych čekala nějakou návštěvu.

Zvednu se z gauče a rozejdu se ke dveřím. Jessica. Úplně jsem zapomněla, že se má dnes vracet z dovolené. Nebo jsem spíš měla v zato, že se má vracet až zítra.

,,Jess!" nadšeně vyjeknu a ihned obmotám své paže kolem jejího krku.
,, Ahoj zlatíčko!" odloží své zavazadlo a objetí mi opětuje.
,,Tak co? Jakpak jste to tu beze mě zvládaly?"
,,No, co se týče domácnosti, tak v pohodě, ale jinak jsi mi moc chyběla."
,,Och vážně? Ty mě taky." zasměje se a pomalu přecházíme do obýváku, kde sedí Jacob a pozoruje nějaký seriál. Hned si vybavím, že to jsou Přátelé.

,,Ech. Asi máme obě jinou představu pod pojmem "docela v pohodě" ." ironicky se uchechtne.
,,Není to tak strašné, jak to vypadá, Jess." vážně. Přehání to. Jako vždycky.
,,Ale ano. Je to tak strašné, jak to vypadá. Měla bych se co nejdříve pustit do práce. Toto se paní Edwardsové nebude líbit." neustále se rozhlíží kolem sebe. ,,Jasně. Jako kdyby někdy byla doma." zamumlám si spíše pro sebe, ale obávám se, že mě Jess slyšela, což potvrzuje její vražedný pohled, který na mě nenápadně hodila.
,,Och, ahoj Jacku." mávne rukou směrem k Jackobovi a bez jakéhokoliv dalšího slova zamíří rovnou do kuchyně. Jak milé.

,,Asi bych už měl jít." zasměje se a bere si svou bundu, kterou měl přehozenou přes hranu gauče.

,,Ne. Kam bys chodil? Vždyť je ještě brzy."
,,Musím se připravit do školy a zavolat Dianě. Od zítřka už zase začínám chodit pravidelně. Mám už příliš zameškaných hodin." Obléká si svou koženou bundu, která mu tak zatraceně sluší.
,,Ale ne. Vždyť jsi tu byl jen chvíli." prosím ho. Nevím, jestli to je tím, že jsem ho tak dlouho neviděla a chci s ním strávit co nejvíce času, nebo je to prostě ta skutečnost, že dnes mi ta moje večerní samota bude vadit.
,,Sam. Já už vážně musím jít. Uvidíme se zítra, dobře?" položí mi své ruce na má ramena.
,,Dobře." povzdechnu si a snažím se si do obličeje nahnat aspoň malý náznak úsměvu, což se mi asi moc nedaří. Proč se cejtím tak osamělá?
,,Stalo se něco? Už když jsme odcházeli ze Starbucks, jsi byla nějaká divná."
,,Ne. Jasně, že ne. Nic se nestalo." odseknu a znovu se pokusím o úsměv. Lehce se zamračí a přešlapuje z jedné nohy na druhou. Řekla bych, že teď přemýšlí, jestli to má dál řešit nebo to nechat být. Jasně, že to na mě poznal. Někdy mě vážně štve to, jak do mě vidí a vždy na mě pozná, když mi něco je.

,,Fajn. Tak se uvidíme zítra. A nezapomeň přijít v čas. Víš, jak roztržitá dokážeš být." mé myšlenky ihned zamíří k hrubému, potetovanému klukovi, který mě dnes nazval "roztržitou" . Nejspíš kvůli němu mám tuhle zvláštní náladu.
,,Jo. Já vím." už se ani nesnažím o úsměv a ještě ho na rozloučenou obejmu. Když už se chci odtáhnout, znovu mě k sobě přitiskne.
,, Chyběla jsi mi."
Tato slova mě zahřejí u srdce. Konečně projevil, že ho zajímá i něco jiného, než jenom ta jeho Diana.
,,Ty mě taky." zašeptám. Zavřu oči a naplno si užívám jeho přítomnosti.