The Best Will Be Forever [H.S.]

Part 13

Vztek a zuřivost ve mě začíná neskutečne rychlým způsobem narůstat. Kdo si myslí že je, že si jen tak bez pozvání nakráčí k mému domu? Mám toho už vážně dost. Mám dost tohohle panovačného, hrubého kluka, který se neustále objevuje tam kde by neměl, zejména nejčastěji v mé hlavě.

,,Promluvit si." řekne, naprosto netečným tonem. Promluvit si? O čem sakra?

,,My už nemáme o čem mluvit." odpálkuju ho a znovu se snažím vylovit klíče ze své kabelky.

,,Ale ano, máme. Chci mluvit o tom, co se včera stalo na Tower Bridge." bodne mě u srdce, při zmínce o našem polibku. Dělá si srandu? Jasně mi řekl, že to pro něj nic neznamenalo a že budem dělat jakoby se to nikdy nestalo, tak proč mě pořád tak mučí a znovu to vytahuje?

,,Nic se nestalo." odpovím s naprosto chladným tonem. Nechci před ním vypadat, jako slaboch. Už ne. Nezajímá mě nic z toho co řekne. Rozhodně to není člověk, kterému se dá věřit.

Hlasitě si povzdechne a dlaní si promne oči. ,,Chtěl jsem se ti prostě jen omluvit dobře?"

,,Ale mě už žádné tvoje omluvy nezajímají, copak to nechápeš? Řekl jsi mi, že nechceš, aby se to někdo dozvěděl, já ti slíbila, že o tom budu mlčet. Tak co bys po mně ještě víc chtěl?"

,,Další šanci."

,,Šanci na co?" už to nevydržím a přidám k tomu ironický podton.

,,Abych ti dokázal, že nejsem takový, jaký si myslíš." tak tohle už je poslední kapka. Nemíním tu s ním marnit svůj čas už ani minutu. Strčím klíč do zámku a snažím se otevřít dveře. ,,O to já nestojím."

,,Sam, počkej." pevně mě chytí za loket, když už se chystám vejít dovnitř. ,,Posledních pár dní nemyslím na nic jiného, než na tebe." při jeho slovech se mé srdce nekontrolovaně rozbuší a hrudník se mi v pravidelných intervalech těžce nadzvedává. Dívám se do jeho očí, ale jediné co z nich momentálně mohu vyčíst je smutek a..vina? Nevím. Přistihnu se, jak si přeju, aby ta slova byla aspoň z malé části pravdivá. I přesto, jak moc mě tenhle kluk štve mě nějakým zvráceným způsobem přitahuje.

Nehledě na to, jak moc bych mu chtěla věřit a jak moc bych mu chtěla dát další šanci, jen nečinně zakroutím hlavou a vejdu dovnitř. ,, Nevěřím ti Harry." s kamenným výrazem mu zabouchnu dveře před nosem.

Usednu na gauč v obýváku a složím obličej do dlaní. Do očí už se mi opět snaží nahnat několik slz, kterým se snažím ubránit, ale marně. Tak moc se snažím, aby nevěděl o tom, jak moc slabá ohledně jeho osoby jsem. Snažím se své emoce před ním potlačit a za žádnou cenu jim nedovolit, aby se dostaly na povrch, ale jde to čím dál hůř. Vždyť chodí s Libby, tak proč to prostě nemůže nechat být? Pamtaju si, jak moc jsem ho chtěla před pár dny poznat, když se mi představil na festivalu. Teď bych byla radši kdybych ho nikdy nepoznala.

,,Ahoj zlatíčko, jakpak jses měla?" zaslechnu z poza obýváku Jessiin hlas a tak si co nejrychleji snažím utřít neposlušné slzy, které se nechtějí zastavit. Dojde ke mně s přívětivým úsměvem, který jí všsak hned povadne, jakmile se mi podívá do tváře.

,,Ale ne. Copak se stalo? Povídej, zlatíčko." přisedne si ke mně a obejme mě kolem ramen, načež se k ní také hned přitulím.

,,Nic se nestalo Jess. Všechno je v pohodě." ujistím ji a pevně jí sevřu kolem pasu.

,,Určitě? Víš, že se mi můžeš sveřit."

,,Ano vím, ale vážne. Nic se nestalo." není to tak, že bych Jess nevěřila. Vím s naprostou jistotou, že jí můžu říct cokoli, jen o tom nechci mluvit. Spíš bych si přála, aby na její pozici byla teď máma. Aby se snažila a vyslechla mě. Jenže to se nestane a vlastně jsem na to už nějakým způsobem zvyklá.

Ještě chvíli tu jen tak sedíme a povídáme si o spoustě věcí, jen ne o Harrym. A tak by to mělo zůstat. Nechci už Harryho vůbec řešit, biť jen zmiňovat jeho jméno.

---------

Cítím se naprosto vyčerpaná a neschopná cokoli dělat, i přesto jsem se ale musela vyhrabat z postele a vyrazit do školy. Cestou ke své skříňce potkám Natty a celou přestávku strávíme povídáním si. Zmíní se o tom, že je dnes fotbalový zápas a že bychom tam mohly po dlouhé době zajít.

,,No já nevím, já se na to moc necejtím.." snažím se z toho vykroutit.

,,Tak co ti řekl?" dá si ruce v bok a vrhne na mě zvědavý pohled.

,,C Cože? Kdo mi měl co říct?" necápu o čem to mluví. Nejspíš mi zase něco uniklo.

,,No Harry. Co ti včera řekl?"

,,Jak o tom sakra víš?" začínám se v tom opravdu ztrácet.

,,Byl včera u mě doma a zoufale se snažil zjistit tvoji adresu. Přísahám, že jsem mu ji nechtěla říct, ale neustále mi házel kameny do oken a přes celou naši zahradu zpíval nějaké svoje pošahané písničky." při té představě se mi, aniž bych chtěla, zvednou koutky samovolně nahoru. Jak pošetilé, Harry.

,,To snad ne." proti své vůli se nahlas rozesměju a Natty se ke mně bez přemýšlení přidá.

,,Hele, jsem ráda, že konečně vidím, tenhle úsměv, ale to vážně není vtipný. Strašně mě tím deptal."

,,Jo. Promiň, máš pravdu, není to vtipný." řeknu a snažím se zanechat vážný výraz, načež mě Natty napodobí. Okamžitě se, ale rozesmějeme znovu.

,,Fajn, takže co ti řekl?"

,,Chtěl po mně další šanci." vyhrknu ze sebe, i přesto, že jsem si slíbila, že o něm už nikdy nebudu víc mluvit. Zase.

,,Vážně?No a vyhověla jsi mu?"

,,Co? Samozřejmě, že ne."

,,A nenapadlo tě, že možná fakt není tak špatný jak se zdá?" no já snad nevěřím svým uším.

,,Včera jsi říkala něco jiného." opáčím. Nechápu co tím chce říct.

,,Já vím, ale každý se může splýst. Třeba nic z toho není tak, jak myslíme. Proč by se včera jinak v tom bistru tak snažil, abys žárlila na něj a na Libby. Nemysli jsi, že jsem to přehlédla. A taky to, jak se včera nedal vůbec odbýt taky nebylo jen tak." na chvíli se nad jejími slovy pozastávím. Co když má pravdu a Harryho úmysly přece jen nejsou až tak špatné, jak si myslím? Blbost..

,,A jak chceš vysvětlit to jak se před dvěma dny zachoval?"

,,Nevím. Možná si jen nebyl jistý." pokrči rameny.

V tu chvíli už si z dálky všimnu Jacoba, jak jde s nějakou dívkou v závěsu. Snad to není..

,,Ahoj lidi, chci vám někoho představit. Tohle je Diana, moje přitelkyně."

****

Tahle část stojí za h****, ale příště už snad bude lepší a rozhodně i delší.