The Best Will Be Forever [H.S.]

Part 19

Ještě chvíli se tam takhle líbáme, než mi dojde, co se děje. Děláme to zase. Nemůžeme všechny problémy řešit takhle. Snažím se od něj odtáhnout, ale nechce se pustit. ,,Harry." zavzdychám mu do úst. Pořád nepřestává.

,,Harry, přestaň!" bez ohledu na to jak je to těžké a nechci to udělat, se mi od něj konečně povede odtáhnout, načež se zamračí a kousek ode mě odstoupí. Na tváři mu pohrává nečinný výraz.

,,Prostě mi řekni o co dnes šlo, nebo odcházím." řeknu tvrdě a myslím to vážně. Pokud ke mně nehodlá být upřímný, nemám si s ním co říct.

Mlčí. ,,Dobře" povím a přinutím své nohy k odchodu. Dřív než ale můžu odejít mě chytí za loket.

,,Prostě ti to nemůžu říct. Slíbil jsem to. A navíc to není tvá věc."

,,Fajn. V tom případě si už nemáme co říct." cítím se trapně kvůli tomu, jak pořád zdůrazňuje, že mi do toho nic není. Mýlí se. Je mi do toho všechno, pokud se to týká jeho. Vytrhnu se z jeho pevného sevření a přinutím své nohy k odchodu. Nechápu to. Jak si vůbec může myslet, že by nám to někdy mohlo fungovat, když se pořád chová jako debil? Naštvaně si setřu z tváře pár neposlušných slz a ještě víc přidám do kroku. Myslím, že ještě v dálce zaslechnu, jak volá mé jméno, ale nejsem si jistá. Dokonce se přistihnu, jak si zoufale přeju, aby šel za mnou. Jenže tomu tak není. Ani se nesnaží.

Rozhodnu se dojít si do Starbucks, doufajíc, že plný kelímek mého oblíbenýho latté alespoň z poloviny zmírní můj vtek, který pomalu přechází ve všechny ty další nepříjemné pocity. U všech stolů je jako obvykle narváno, tak mi nezbývá nic jiného, než se posadit u pultu, nebo-li baru, což moc často nedělám. Posadím se tedy na vysokou barovou židličku a frustrovaně si vjedu rukou do vlasů. Už vážně nevím, co mám dělat. Ten pocit bezmoci mě ubijí. Nelíbí se mi, jak se kvůli Harrymu cítím. A už vůbec ne to, jak se nikdy nedokážu držet nohama pevně na zemi, když jsem v jeho blízkosti. Je to jenom dvě hodiny od naší hádky, nebo co to vlastně bylo a už mi zase tak strašně moc chybí. Tak strašně moc ho chci. Potřebuju ho. Potřebuju cítit to, co cítím, když jsem s ním. A nenávidím se za to. Ty dvě hodiny mi připadají, jako věčnost. Přála bych si, abych Harrymu dokázala aspoň jednou odolat a necítit se v jeho blízkosti tak slabá a zranitelná. Zatřepu hlavou. Ne. Už na to nechci myslet. Prostě si dám své kafe a budu se snažit přijít na jiné myšlenky.

Dřív, než však stačím křiknout na obsluhu se někdo posadí na druhou židli vedle mě.

Blonďatá hlava se opře o své předloktí u pultu. Hned poznávám Nialla. ,,Tak jak žiješ, Sam?" celkem mě mrzí, že mu jeho veselý a spokojený tón nemůžu oplatit.

,,Hádám, že asi ne tak dobře, jako ty." poukážu na jeho úsměv, který u něj, ale není neobvyklý.

,,No copak ti Harry zas provedl?" zarazím se. Jak to ví?

,,Co? Jak to.."

,,Harry nám o tobě párkrát vyprávěl. To, že spolu zrovna dvakrát nevycházíte, jsem pochopil dost jasně." poví a začne si prohlížet nabídku lattéček. Zajímalo by mě, jestli se jim Harry svěřil jenom o těch špatných věcích mezi námi, nebo se zmínil i o těch hezkých, kterých bohužel bylo opravdu málo.

,,No vlastně my..Totiž.." chci mu povědět o tom, co se stalo v pátek, ale co když mu to Harry vylíčil úplně jinak a já pak budu ztrapněná.

Naštěstí se slova hned ujme Niall. ,,Jo vím, že jste teď uzavřeli jakési příměří a možná spolu i chodíte, nebo tak něco?" se zmateným výrazem kolem sebe rozhodí rukama. ,,Něco v tom smyslu. Moc často nevnímám, co mi říká." uchechtne se. Okamžitě se mi uleví. Takže to tak Harry taky bere. Nebo spíš bral. Asi jsme se v podstatě dnes rozešli, nebo ne? Nevím. Začnu uvažovat nad tím, že za ním později zajdu, ale po pár sekundách to hned zamítnu. To on je ten, kdo by se měl přijít omluvit a snažit se mi to vysvětlit.