The Best Will Be Forever [H.S.]

Part 9

Mám za sebou mou poslední hodinu a snažím se vymyslet, jak stravím zbytek dne. Laura se ještě nevrátila, což je dost zvláštní. Měla chybět jen na tělák.
Potřebuju si pročistit hlavu a dostat z ní obraz kudrnatého kluka, jak mi upřeně hledí do očí a jeho silné, potetované paže mě pevně svírají.

Rozhodnu se zavolat Natty a zeptat se jí, jak jí je. Po pár vyzváněních to konečně zvedne. ,,Ahoj. Jak ti je?"
,,Už mnohem líp. Byla to jen dočasná, raní nevolnost, řekla bych. Vlastně už mi je pár hodin celkem dobře. Před chvílí od tuď odešla Laura."

,,Aha? Myslela jsem, že bude chybět jen dvě hodiny?"

,,Prý už se jí nechtělo zpět, tak zustala u mě." Aha. Taky by jí nezabylo, kdyby mi napsala aspoň tu blbou smsku.

,Aha, fajn. Myslela jsem, že bych se mohla stavit. Jestli je to v pohodě?" dnes mi celý den chyběla a fakt mě nenapadá nic lepšího, než strávit odpoledne s ní.

,,Jo jasně, že je. Proč se vůbec ptáš? Nikdy se neptáš." zasměje se.

,, Dobře. Jsem tam za 15 minut, pokuď nebude zácpa." řeknu a chystám se to položit.

,,Jo a zlato?"

,,Ano?"

,,Zastav se ještě ve Starbucks, prosím."

,,Myslela jsem si to." S malým přikývnutím a protočením očí to položím a vydám se ke svému autu.

Konečně se po dvou a půl hodinách dostanu z té šílené zácpy.
Rozhodnu se jet k Nattalii tou delší cestou, vyhýbajíc se další dopravní zácpě, která je přímo přede mnou. Obě naše Laté už jsou studené, ale i tak si usrknu ze svého kelímku, doufajíc, že mi to aspoň trochu uleví od té nesnesitelné bolesti hlavy.

Z ničeho nic se auto zastaví a odmítá znovu nastartovat. To mi ještě chybělo. Nechápu co se stalo. Nic na kontrolkách nenasvědčuje tomu, že by docházel benzín, nebo něco jiného. Opřu si své čelo o volant a hlasitě si povzdechnu. Co teď? K Natty je to ještě poměrně daleko a k mému domu ještě dál. Vystoupim z auta a následně se o něj opřu. Má bolest hlavy stále roste a má flustrace s ní.

Rozhodnu se zkontrolovat motor. Pochybuju, že zjistím co se stalo, nebo budu mít tušení, jak tu dannou věc opravit, ale za zkoušku nic nedám. Nejsem žádný znalec přes auta, vlastně nerozumím ničemu, co se týče aut. S takovými věcmi mi vždy pomáhá Jacob, takže nebyl důvod se k tomu nějak učit.

Otevřu tedy kapotu a snažím se přijít na to, co se stalo, zatímco mi v uších zazní známý hlas.

,,Hádám, že opět potřebuješ mou pomoc." ihned poznám komu ten hlas patří. S protočením očí se na něj otočím. ,,Opět?" pozvednu jedno obočí. Opět? Nepamatuji si, že by mi tento člověk někdy pomohl. Nebo mi to nějak nabídl.

,,Jo. Opět. Dnes na těch schodech, pamatuješ?"

,,Jednak to nebyla pomoc, ale záchrana a jednak tě o to nikdo nežádal." skřížím si ruce na hrudi.

,,Fajn. V tom případě ti můžu pomoct teď." kývne k mému porouchanému autu, o které se opírám.

,, Nepotřebuji tvou pomoc. Zvládnu si své problémy vyřešit sama." začíná mi ho být docela líto, že takhle odmítám jeho pomoc. Není to zrovna typ kluka, kterého lze jen tak lehce odmítnout. Ale jasně jsem si řekla, že  s nikým z nich nechci mít nic společného. A to, že dnes zbrzdil můj pád na schodech na mém rozhodnutí, ani na mém názoru na něj nic nemění.

,, Vážně? Zajímalo by mě, jak toto chceš vyřešit."

,,Nijak. Prostě zavolám Jacobovi, aby pro-" zarazím se, když zjistím, že můj mobil je vybitý. Sakra. Na jeho tváři si nelze nevšimnout jeho pobaveného úšklebku. Jo, moc vtipné Harry.