The Best Will Be Forever [H.S.]

Part 30

Jakmile vystoupíme z auta, Natty zakopne o obruvník, načež se okamžitě rozesměju. Vypadá vtipně s Louisovýma teplákama, který jí jsou velký. Se smíchem jí podám ruku a zvednu jí ze země.

,,To nebylo vtipný." ušklíbne se na mě a vchází do domu. Se smíchem jí následuju. Musím přiznat, že cestou sem jsem byla už lehce naštvaná, kvůli té představě, že s Austinem nejspíš budu vést dlouhý a vyčerpávající rozhovor, ale Nattaliyn pád mou naštvanost o kapku zmírnil, za což jsem ráda. Nechci na něj být nepříjemná, ale zároveň nestojím ani o minutu trávení času s ním. Nemám si s ním co říct a je opravdu zvláštní, že se mnou posledních pár dní mluví. Od té doby co jsme se rozešli, jsme spolu nikdy nemluvili, tak nechápu, proč o to teď má takový zájem. Nechápu to.

Vejdu do dveří a v obývaku na gauči sedí Austin s frustrovaným výrazem a v bundě s logem našeho fotbalového týmu. Jakmile mě spatří, zvedne se z gauče a rychlým krokem ke mně dojde.

,,Kde jsi sakra byla?" rozhodí naštvaně rukama. Jeho blonďaté vlasy jsou rozházené a jeho pohled..ani nevím. Musím, ale přiznat, že mu to sluší i navzdory tomu, že se mnou teď mluví, jako kdyby byl můj táta.

S Natty tázavě nadzvedneme obočí. Řekla bych, že ani ona nepochopila jeho naprosto nepřijatelný přístup. ,,Cože? Já..byla jsem-" uprostřed věty se zarazím, když si uvědomím, co to melu. ,,Počkat. Nemám žádný důvod se ti vzpovídat." objasním mu.

,,Ehm, jdu si lehnout. Měj se Austine." Natty si nahlas zívne a v další vteřině už kráčí po schodech nahoru do mého pokoje.

,,Takže kde si byla?" Austinův otravný hlas mě pronásleduje až do kuchyně. Neodpovídám mu a napustím si do sklenice studenou vodu.

,,Jak už jsem řekla. Není to něco, o co by jses měl starat." odseknu mu a vypiju skoro celý obsah sklenice. Cítím se hrozně dehydrovaná a opět mě začíná bolet hlava.

,,Byla jsi s ním, viď?" v jeho očích, jako bych spatřila smutek. Austin a smutný, kvůli mě? Blbost.

,,To má být nějaký výslech? Nejsem si jistá, jestli si pamatuješ, ale před dvěma měsíci jsme se rozešli, takže bych neřekla, že máš právo hrát si tu na mého žárlivého přítele." řeknu a sklenici odložím do dřezu.

,,Proč tu vůbec jsi?" zeptám se ho, když stále nic neříká.

,,To už je teď jedno." řekne sklesle a otočí se.

Pospíchám za ním. ,,Ne, není to jedno. Tak proč tu jsi?"

,,Chtěl jsem dokončit to, co jsem začal, než tě on odvedl pryč."

,,A to má být jako co?" pozvednu na něj obočí a skřížim si ruce na hrudi.

,,Pozvat tě na rande." jakmile to vysloví, začnu se smát. Jeho obličej však zůstává vážný, což mi napovídá, že nejde jen o hloupý vtip. Sklopí hlavu dolů mezitím, co se směju. Asi je to hloupé, ale nemůžu si pomoct.

,,Proč bys to dělal?" zeptám se stále s úsměvem na rtech.

Zvedne hlavu a podívá se mi do očí. Jeho pohled plný vzteku. Nechápu, co ho tak rozrušilo. ,,Protože tě pořád miluju!" vykřikne, až leknutím nadskočím. Nejsem si jistá, jestli jsem slyšela správně. Radši se, ale znovu neptám. Vím, že by ho to jenom víc naštvalo.

,,Nikdy si mě nemiloval." šeptnu, jako bych se snad bála, že mu to ublíží. No, neublíží. Je to Austin. Pravděpodobně je to jedna z jeho zvrácených her. Je to pravda. Nikdy mezi námi nic jako láska nebylo. Byl to pouze jen chtíč a chvilkové pobláznění. Je to smutné, ale je to tak. Pravda je, že mě teď nezajímá nic jiného, než Harry. Je mi jedno, co bylo mezi mnou a Austinem. Nehledě na to, že jsme spolu byli asi dva měsíce a Harryho znám teprve chvíli, nikdy se to nebude dát srovnávat. Kdybych mohla všechny ty chvíle strávené s Austinem vyměnit za jediný polibek od Harryho, udělám to.