The Best Will Be Forever [H.S.]

Part 22

Chystám se mu říct ať odsuď vypadne a že už nemám sílu poslouchat cokoli, co řekne, ale přeruší mě.

,, Louisova máma." Vyndá si ruce z kapes a frustrovaně si povzdechne. ,,To je ten důvod. Důvod, proč jsme minulý týden nedorazili." Pomalým krokem dojdu ke gauči u kterého stojí, položím na něj svou kabelku, načež mě Natty následuje.

Na malou sekundu se přistihnu, jak se chystám říct mu, že mu věřím a vrhnout se mu kolem krku. Hned to však zamítnu. Je tu tak dvouprocentní šance, že by mluvil pravdu. Vždyť je to přeci Harry.

,,Hele-." začnu a dám si jednu ruku v bok. ,,Teď opravdu nemám na ty tvé trapné lži náladu. Tak prostě odejdi." jsem vyčerpaná a momentálně si nepřeji nic jiného, než si uvařit kávu a zachumlat se do své teplé postele.

,,Nelžu ti. Vážně. Louisova máma je těžce nemocná, její stav se minulý týden zhoršil a vážně jsem Louise nechtěl nechat jet tam za ní samotného."

,,Harry, uvědomuješ si vůbec co říkáš?" ironicky se zasměju. ,,Tohle už vážně není vtipné. Louisovi by se rozhodně nelíbil způsob, jakým využíváš jeho mámu k těm svým stupidním, trapným lžím. Tohle si běž vykládat nějakým těm svým děvkám se kterými spíš, ty by ti to možná spolknout mohly, když vezmu v potaz jejich slepičí mozečky, ale já teda určitě ne." dostanu ze sebe znechuceně.

,,Ale já-"

,,Ne. Sklapni. Nezajímá mě to ať už řekneš cokoli. Takže támhle jsou dveře." řeknu a ukážu směrem ke dveřím, přičemž si Natty vedle mě povzdechne a odejde do kuchyně.

,,Já vážně-"

,,Ne, jdi." trvám na svém a pořád mu ukazuju prstem směrem ke dveřím. Frustrovaně si povzdechne, prohrábne si vlasy a pomalým krokem odchází. Hned jak odejde píchne mě z toho, jak jsem se k němu chovala u srdce. Možná jsem byla až moc tvrdá, ale tohle si on všechno zasloužil. Nemá se chovat jako bezcitný idiot. Vymýšlet si takové trapné lži a ještě do toho zatahovat další nevinné lidi. Je mi z něho opravdu zle. Dojdu za Natty do kuchyně která se právě zakusuje do čokoládové sušenky.

,,Možná mluvil pravdu?" promluví na mě s plnou pusou, načež na ní hodím naštvaným pohledem.

,,Tak ne." zvedne ruce na náznak své obrany. Rozhodně pravdu nemluvil. Nevěřím mu už ani slovo. Je to prolhaný zmetek.

-----

Ráno s Natty odcházíme zase do školy společně. Jess jí včera přemluvila, aby se s námi navečeřela a pak už se jí domů nechtělo. Párkrát se mě snažila přemluvit ať Harryho nechám mi to vysvětlit, ale okamžitě jsem jí to vyvrátila a pozbytek večera jsme se naštěstí už o Harrym nebavily. Ze svých myšlenek se mi ho však vytěsnit nepovedlo. Už mě doslova bolí hlava z toho věcného přemýšlení o něm. Jsem z toho všeho už tak neskutečně vyčerpaná.

Jakmile ve škole u skříněk zahlédnu Louise musím stále odolávat pokušení jít se ho zeptat na celou tu věc ohledně jeho mámy. Hned na to se nad sebou tiše zasměju. Nic z toho není pravda, tak jak bych se ho na to mohla zeptat? Jistě bych pak zničila jeho přátelství s Harrym. Protože nikomu by se nejspíš nelíbilo, kdyby jeho kamarád roznášel takovéto lži o jeho mámě.

Když si všimnu Natty povídajíc si s Jacobem, rozhodnu se jít do třídy dřív. Nechci s Jacobem mluvit. Tedy chci, ale nechci, aby si toho všimla Diana a já s ní pak měla zase problémy. Dnes opravdu nemám náladu na to se s někým hádat. Posadím se na své místo a vytáhnu si své zápisky, abych si je ještě prošla, než začne hodina. V poslední době školu dost zanedbávám. Snažím se ignorovat pohledy ostatních studentů, kteří se nejspíš diví, že jsem ve třídě už takhle brzo.

Po chvíli si vedle mě někdo sedne. Nejistě zvednu pohled od svých zápisků a lehce se zamračím, když zjistím, že je to Austin. Co to dělá? On tu nikdy nesedí. Vždycky sedí vzadu. Pokud se nemýlím, na semináře vedle mě vždy sedí nějaká holka s obřími brýlemi a havraními vlasy, nejsem si teď jista jak se jmenuje.

,,Ahoj." pozdraví mě s úsměvem.

,,Čau, máš se?" zeptám se ho nezaujatě a znovu sklopím pohled ke svým zápiskům. Nejraději bych ho poslala do určitých partií, ale nemůžu ke všem být pořád tak nezdvořilá.

,,Jo, jo docela to jde." zamumlá. Dobře? A co po mě teda chceš?

Jen se na něj usměju a dál se věnuji svým zápiskům. Všimnu si jak si proplete své prsty, položí je na lavici a začne si kousat spodní ret. Myslím, že mi chce něco říct. Jsem ale ráda, že se konečně ozve ten otravný zvonek a učitel vejde do třídy. Hned začne svůj výklad a já se snažím si vše pečlivě zapisovat a ignorovat Austina, který na mě pořád a nepřetržitě a tak tupě zírá. Mé oči, aniž bych chtěla zabloudí k zadním lavicím, kde sedí Harry. S naprosto znuděným výrazem si hraje se svou propiskou. Vypadá tak rozkošně. Ne, to tedy nevypadá, Samantho. Napomene mě mé podvědomí a já se tedy otočím zpět na učitele.

,,No.. viděla jsi včera zápas?" Austin na mě znovu tiše promluví.

,,Jo, hráli jste skvěle." podívám se na něj a usměju se. Až na to, jak jsi Harrymu podkopl nohy, ty jeden zákeřnej zmetku. Dodám tiše. Přesto, jak moc mě Harry naštval mi to pořád vadí. Zvláštní.

,, Jo, no jo. Akorát Styles to pak trochu pokazil."

,,Pokazil? Podkopl si mu nohy!" připomenu mu. Nevím proč mám pořád takovou potřebu Harryho bránit.

,,Bylo to omylem. Ten debil se na mě hned vrhl a tím pokazil celou hru." jasně. Mám chuť mu říct, jaký je to prolhaný kretén a spousty dalších věcí, ale místo toho nic neříkám a sklopím pohled na svou propisku, jako by to snad byla ta nejzajímavější věc tady.

Po chvíli na mě zase promluví. ,,Nechtěla bys třeba v pátek večer někam zajít?" zeptá se mě, v jeho hlase je jasně slyšet nervozita. To je neuvěřitelný. Proč zve na rande zrovna mě? Když jsme spolu byli, podváděl mě skoro na každém rohu. Jak si vůbec může myslet, že bych s ním potom všem někam šla?

,,Myslím, že to není moc dobrý nápad." zašeptám.

,,Ale no tak. Co bylo, bylo. Každý si zaslouží druhou šanci, ne? Sama jsi to vždycky říkavala." nemůžu uvěřit, že si to ještě pamatuje. Možná má pravdu. A možná taky ne. Ano, každý si zaslouží druhou šanci, ale někdo jako je on nejspíš ne. Nemůžu se dostat přes to co udělal Harrymu. Navíc je to debil.

,,No, rozmyslím si to." řeknu mu, i přesto, že vůbec nemám v plánu si to rozmýšlet, jen chci, aby mi dal konečně pokoj.

,,Myslíte si snad, že jsem úplně slepý, slečno Edwardsová?" zakřičí na mě z ničeho nic pan učitel, načež sebou cuknu leknutím.

,,Promiňte, nevím o čem mluvíte." bráním se.

,,Celou hodinu tu vedete jistě velmi zajímavou debatu s panem Smithem." znovu na mě zvýší hlas a dá si ruce v bok. Chystám se mu říct, že to není má chyba a, že to Austin na mě začal mluvit, jako první, ale Austin mě předběhne.

,,Omlouvám se pane. Je to má chyba, ne její. Už se to znovu nestane." co to s ním je? Takhle mile se on nikdy nechová. Nechápu ho.

,,Oh, to máte pravdu. Nestane, protože jste oba po škole." řekne rozčíleně a něco si zapíše do své knihy.

,,Ale to nepůjde. Já-"

,,To jste si měla rozmyslet dřív slečno. Čekám vás po vyučování." vypadá opravdu dost naštvaně, soudě podle jeho výrazu. Rozhodnu se radši už nic neříkat, rozhodně ho nechci naštvat ještě víc. Jen tedy přikývnu a s otráveným výrazem se sesunu do lavice a podepřu si hlavu. Neumím si představit, že bych měla trávit čas s Austinem a s dalšíma poškolákama.

****

Nic moc kapitola, ale slibuju, že se příště budu víc snažit😇.