The Best Will Be Forever [H.S.]

Part 15

Mám pocit, že co nevidět shořím díky Dianinýmu pohledu, který tak strašně pálí. Dojde mi, že si nejspíš myslí to, co by neměla, a možná to tak i vypadalo, což jsem rozhodně nezamýšlela. Ať už se mi sebevíc ta holka nezamlouvá musím si s ní co nejdříve promluvit a vysvětlit jí to. Ale to až později, teď bude asi nejlepší je tu nechat o samotě.

,,No tak já už asi půjdu." řeknu nejistě Jackovi, který si mě jen měří tázavým pohledem. Je zády k Dianě, takže neví o její přítomnosti. Kývnu tedy hlavou k ní, načež se otočí a hned se pozastaví nad jejím nenávistným pohledem. Jakmile Diana spracuje to, že se otočil už i Jacob okamžitě se usměje, nasadí svůj obvyklý, přeslazený výraz a ladně mu zamává. Ugh? Co to má znamenat? Ta holka nejspíš trpí náhlou změnou nálad. Stejně jako Harry. V duchu se plácnu do čela, nevím proč jsem si na něj zase vzpomněla. No, alespoň mi to připomnělo, že jsem za ním chtěla zajít a promluvit si s ním. Po té, co k nám Diana dojde se zvednu, hodím si krabičku s přívěskem do kabelky, kývnu k ní na náznak pozdravu a odejdu. Doufám, že kvůli mě nebude mít Jacob problémy. Určitě mu musím večer ještě zavolat.

Do konce přestávky zbývá ještě deset minut. Kde by asi tak Harry mohl trávit svůj volný čas? Dřív, než ho začnu hledat bych si nejdřív měla promyslet, co mu řeknu. Jenže mě absolutně nic nenapadá. Budu muset vsadit na to, že mě něco napadne až ho najdu. Asi riskuju, že se strapním, ale za pokus to stojí. Zajdu tedy do herny, po té do společenské místnosti, do knihovny, což je asi to nejmíň pravděpodobnější místo, kde by mohl být, ale nic jiného už mě opravdu nenapadá. Většina studentů jsou venku na dvoře, ale Harry, ani žádného z jeho kamarádů jsem tam nezahlédla.

Po chvíli posedávání v prázdné chodbě zaslechnu nějaké hlasy z klučičích záchodů. Dojdu tedy blíž, abych zjistila komu hlasy patří. Mám pocit, že jeden z nich patří..Harrymu? Konečně.

,,Harry, konečně jsem tě našla. Potřebuju s tebou mlu-" zarazím se, když si uvědomím přítomnost Libby, která mu právě dělá obří cucflek na krku. Žaludek se mi sevře a do očí se mi nahrnou slzy. ,,Vit." dokončím svou větu a nervózně si skousnu spodní ret, načež se Libby otočí a jakmile mě spatří okamžitě protočí své oči, orámované snad deseti vrstvami černé tužky. ,, Už zase ty. Jaký důvod nás rušit máš tentokrát? Jdeš si znovu vyčistit skrvnu na svých..-" odmlčí se a s opovrhujícím pohledem si mě prohlédne od shora až dolů. ,,šatičkách na pánské záchody?" mám sto chutí popadnout tu její hlavu s mozkem o velikostu vlašského ořechu a strčit jí jí do jednoho z záchodů. Místo toho se jen otočím na podpatku a se slzami v očích běžím odtamtud pryč. Jak jsem si jen mohla myslet, že se já mýlím a soudím ho neprávem? Jsem tak blbá.

Nakonec skončím v knihovně schoulená v klubíčku a s knížkou v ruce, kterou však ani v nejmenším nevnímám. Nemůžu tomu uvěřit. Byla jsem dnes plně rozhodnutá si s ním promluvit a omluvit se mu za to, jak jsem se k němu chovala. Teď mi ovšem došlo, že se nemám za co omlouvat. Jak jsem si jen mohla najít důvod běžet za klukem, který není schopný přemýšlet tím, co má v hlavě, nýbrž jen tím co má mezi nohama? Proč mě tenkrát na té věži políbil, když má Libby a navíc jsem ho ještě viděla s tou pohlednou blondýnkou ve Starbucks? Proč o něm každou noc přemýšlím a neustále si v hlavě přemýtám jen těch několik okamžiků s ním? Znám ho tak krátce a přesto na něj nemohu přestat myslet. Občas se i přistihnu, jak si představuju věci s ním, které bych chtěla aby se staly. Jak můžu být tak naivní a myslet si, že by to snad někdy v budoucnu se mnou mohl aspoň na pouhý okamžik myslet vážně?  Znovu se mi po tváři zkutálí jedna z neposlušných slz, za které bych si nejradši nafackovala.

Okamžitě si je setřu z tváře, když zahlédnu Natty jak si to kráčí směrem ke mně.

,,Kde pak je úsměv?" pokusí se o úsměv, ze kterého však vyplývá, že se něco stalo. Sehne se ke mně, dá mi pusu na tvář a posadí se naproti mně.