The Best Will Be Forever [H.S.]

Part 21

,,Jsi v pořádku? Co se to tam stalo, Harry?" promluvím na něj, když stále nic neříká. Zavrtí hlavou, jakoby se snažil dostat se zpět do reality a kousek ode mě odstoupí.

,,Jo, jo jsem v pohodě." poví naprosto odměřeným tónem. ,,Nic, ten parchant Smith mi schválně podkopl nohy zrovna, když jsem se chystal dát gól." zavrčí. Proč mě to nepřekvapuje? Austin někdy vážně dokáže být neuvěřitelný hajzl. Otevře svou skříňku a začne si z ní vytahovat čisté triko, přičemž přesměruje svůj pohled na mě a ironicky se uchechtne. ,,Věřila bys tomu? Vždyť hrajeme za stejný tým, připravil by nás o body, sráč jeden." znovu zavrtí hlavou.

Přikývnu a nejistě se posadím na lavičku, která je uprostřed šatny, přesto pořád dost blízko u Harryho. ,,Vlastně jo, věřila. Být zákeřný je jedna z jeho nejlepších vlastností. Myslím, že nechceš poznat ty špatné." mírně se pousměju, snažíc se trochu uvolnit tu napjatou atmosféru, která pohlcuje celou místnost a dlaně položím na svá stehna. Nejsem si jistá, jak se mám chovat. V jednu chvíli jakoby byl rád, že mě vidí a v zápětí mě od sebe zase odstrčí. Už mě jeho změna nálad ani trochu nepřekvapuje.

,,Zdá se, že ho nějak moc dobře znáš." podívá se na mě a pak zase začne něco hledat ve své skříňce. Jsem ráda, že si ještě neoblékl triko a já tak můžu obdivovat jeho svalnaté, potetované tělo. ,,No jo. Ja zapomněl." zákeřně se usměje. ,, Měla si s tím sráčem "menší" románek." naznačí vzdušné uvozovky a snaží se si přetáhnout přes hlavu triko. A protivný Harry je zpátky. Už zase mám sto chutí se zvednout a odejít. Jsem tak blbá. Proč za ním pořád lezu? Nezaslouží si ani kousek mého času a už vůbec ne mou lítost.

Harry sykne bolestí, když si triko přetáhne až moc hrubě a setká se tak s jeho ránamy na obličeji, což mě zase obměkčí a i přes hlasité volání mého podvědomí, nutíc mě, abych prostě šla a vykašlala se na něj, sáhnu po ledu v sáčku, který je položený na druhém konci lavičky, dojdu k němu a led přiložím na místo pod jeho levým okem. Trochu sebou cuká, ale nakonec mě nechá mu to ošetřit. Pozorně pozoruje můj obličej, což mě strašně znervózňuje. Nevěřím tomu, že si to přiznávám, ale cítím se mnohem líp, než za poslední týden. Začínám cítit že znovu žiju.

,,Proč tu vůbec jsi?" zeptá se mě a lehce přimouří oči.

,,No nemusím tu být, jestli myslíš tohle." řeknu a ruku dám pryč z jeho obličeje, připravená odejít. Začínám cítit, jak mé tváře rudnou studem. Mohl mi říct, že mě tu nechce už když jsem přišla.

,,Ne, ne. Tak jsem to nemyslel. Chci říct..jsem rád, že tu jsi, ale proč? Jsi na mě přeci naštvaná." chytí mě za paži, nedovolujíc mi odejít.

,,To jsem. Já jen.." odmlčím se. Nevím proč tu jsem. Prostě jsem za ním běžela, jako smyslů zbavená, aniž bych si aspoň promyslela, co mu řeknu. ,,Nevím. Asi sem se chtěla ujistit, že jsi v pořádku?" řeknu nejistě, ale vyzní to spíše jako otázka. Na tváři se mu objeví spokojený úsměv.

,,Co je?" povytáhnu pobaveně obočí. Proč mě jeho úsměv vždy přinutí se taky usmát?

,,To znamená, že ti na mě záleží." stále se směje. Jasně, že mi na něm záleží, ale to nemusí vědět.

,,Harry." zaupím a znovu nasadím svůj vážný výraz. ,,To, že jsem teď tady mezi námi nic nemění." odstoupím od něj a led položím na lavičku.

,,Chyběl jsem ti?" zeptá se a mě se v tu chvíli zastaví srdce. Proč se na to ptá? Tak ráda, bych mu řekla, jak strašně moc mi chyběl, ale má hrdost mi to nedovolí. ,,Myslím minulý týden.. chyběl jsem ti?" otáže se znovu, když stále neodpovídám.

,,Na to nebudu odpovídat." nedám se a založím si ruce na prsou. Na chvíli ode mě odvrátí pohled a poté ke mě rychlým krokem dojde, chytí mě za ruce a přitiskne mě na skříňku. Šokovaně na něj vytřeštím oči a snažím se dostat z jeho sevření. Je až moc blízko vedle mě a to nikdy nekončí dobře. Pevně drží mé ruce a jeho hrudník je opravdu těžce natisknutý na ten můj. Na těle mi naskočí husí kůže a můj dech se zrychlí. Zatraceně.

,,Harry, pusť mě." žadoním a dám hlavu na stranu. Jeho obličej je až moc blízko toho mého.

,,Ne dokuď mi neodpovíš."

,, Víš Harry.. měl by jsis zvyknout na to, že nemůžeš vždy dostat to, co chceš." řeknu a ušklíbnu se na něj, načež své mohutné tělo ještě víc natiskne na to mé. Jeho rozkrok se dotýká toho mého a naše rty od sebe dělí snad jen pouhý centimetr. Okamžitě mnou projede vlna vzrušení. Každičký milimetr mého těla teď touží ho políbit a obmotat mu nohy kolem pasu a dělat s ním všemožné věci, jenže vím, že bych toho další den ráno litovala a nadávala si za to. Musím něco udělat, než zas skončíme tak, jako vždycky.

,,Fajn." štěknu po něm a své ruce položím na jeho hrudník, snažíc se ho odstrčit. ,,Chyběl jsi mi." vítězně se usměje a pustí mé ruce. Nevěřícně nad jeho chováním pokroutím hlavou a chystám se k odchodu.

,,Taky si mi chyběla." zastavím se, jakmile uslyším ta slova. Srdce začne znovu nekontrolovatelně bít a já se sama pro sebe usměju.

,,Tak mi prostě řekni pravdu." otočím se na něj a dramaticky kolem sebe máchnu rukama.

,,Nemůžu."

Ironicky se zasměju. ,,Nevím proč jsem se vůbec obtěžovala. Nevím proč jsem sem šla. Harry, pochop, že s tímhle tvým přístupem se nikam neposuneme. Jsme zase tam, kde jsme skončili, když jsme spolu před týdnem mluvili."

,,Já vím, ale já.."

,,Ne." přeruším ho. ,,Mlč. Tohle nemá cenu." konečně se priměju odejít a silně za sebou zabouchnu dveře. Jsem na sebe vážně pyšná, že jsem to zvládla bez jediného ohlížení se. Je na čase ukázat mu, že na de mnou nemá takovou kontrolu, jak si myslí, nehledě na to, že jí ve skutečnosti opravdu má. Už se nenechám jen tak stáhnout do jeho spárů. Laura má pravdu. Nesmím mu ukázat, jak moc slabá ohledně jeho jsem.

---------

Vrátím se zpět za Natty a Jacobem s omluvou, že se mi  udělalo špatně a oni trvají na tom, že me doprovodí domů. Zápas už skončil a výhra patří našemu týmu, samozřejmě. Jak jinak. Mám v sobě takový vztek. Na Harryho. Na sebe. Na celý svět. Jakmile dorazíme ke mně domů Jacob odejde s výmluvou, že slíbil Dianě, že za ní ještě zajde, nadčímž protočím očima, doufajíc, že si toho nevšiml. Natty se nabídne, že ještě zůstane.

,,Mluvila jsi s ním?" zeptá se mě Natty, když vystupujeme z mého auta. Nechápavě se na ní podívám, nadčímž protočí očima. ,,Harry. Myslím Harryho. Mluvila jsi s ním?" no jasně. O kom jiném by mluvila.

,,Oh. Ano, mluvila jsem s ním." řeknu nezaujatě a zamknu auto.

,,A?"

,,A nic."

,,Jak nic? Něco ti přece říct musel, ne?" zamračí se.

,,Ne opravdu mi nic neřekl. Jsme pořád tam, kde jsme byli, Natty. A s Harrym to jinak ani nepůjde. Je to beznadějný. A myslím, že s Louisem to nebude o nic lepší." řeknu jí upřímně a myslím to tak. Vím, že me vyzvídá jen kvůli Louisovi.

,,No tak prostě počkáme, ne?" typická Natty. Pořád hledá nějakou naději.

,,Počkáme na co?" ironicky se uchechtnu a aniž bych si to uvědomovala na ní zvýším hlas. ,,Není tu žádná šance, že by za námi alespoň jeden z nich přišel a řekl nám pravdu. A já už odmítám být něčí loutka a nechat ho ať si se mnou dělá co chce. Buď se smiř s tím, jak to je a nebo jen tak tupě přihlížej těm jejich lžím a užívej si svůj skvělý vztah s Louisem s naprostou "věrností a upřímností"," zasměju se s pořádnou dávkou ironie. ,,Jestli se tomu tedy dá vůbec říkat vztah. Spíš buď jeho kamarádka s výhodami. Stejně jako několik dalších holek z naší školy." dostanu ze sebe, strčím klíč do zámku, otevřu dveře a v tu chvíli se zarazím. V obýváku stojí s rukama v kapsách a naprosto prázdným výrazem Harry.

*****

Dnes kratší kapitola😇❤