Nevlastní bratr (Korekce)

4. Kapitola 🌟

Zbytek vyučování mě učitelka nedůvěřivě pozorovala. Bylo to docela nepříjemné. Když zazvonilo, hned jsem spěchala ze školy. Doufala jsem, že se vyhnu té skupině. Jako vždy, jsem se nevyhla. Čekali tam na mě.

,,Melanie, pojď sem k nám! Musíme se přeci rozloučit. Teďka to vezmu já tady za Bricka. Já jsem Kevin.'' Promluvil ke mně blonďák s modrýma očima.

Chytl mě za paži a odtáhl mě kousek dál od školy.

,,Prosím, nech mě. Já už nechci.'' Zavzlykala jsem. Ještě teď jsem nemohla chodit a oni mi chtěli přidat.

,,Zlato, to asi nepůjde. Nesmím vyjít ze cviku.'' Zasmál se Kevin.

Smutně jsem se na něj podívala a on mi vrazil pěstí rovnou do oka. Spadla jsem. Na to oko jsem vůbec neviděla. Ležela jsem a nehýbala jsem se.

,,S ní je nuda. Počkáme na zítra. Zítra si to pořádně užijeme!'' Pronesl Kevin k zbytku party.

Odešli a já tam zůstala ležet sama. Jediné na co jsem se zmohla, bylo zjištění času. Bylo 15:50. Z tohohle místa to trvalo domů asi 3 minuty.

Byla jsem si jistá, že se takhle před tátou nemůžu ukázat. Divně by se vyptával a zkončilo by to zase tím, že by si myslel, že jsem lhářka. Jednoduše řečeno, musím to schovat. Brýle! Jo, to bude stačit. V batohu jsem měla sluneční brýle. Vytáhla jsem si je a opatrně si je nasadila. Na to oko už jsem trochu viděla, sice rozmazaně, ale viděla.

Přišla jsem domů, odložila jsem si batoh a sedla jsem si k jídelnímu stolu. Bylo 15:57. Zbývaly mi tři minuty. Po chvilce si přisedl ke stolu můj otec s nějakou ženou. Drželi se spolu za ruce.

,,Melanie, tohle je Jane, moje přítelkyně. Jsme spolu už 1,5 roku. Rozhodli jsme se, že spolu chceme bydlet. Má sedmnáctiletého syna Jacoba.'' Objasnil mi táta.

Mlčela jsem, nevěděla jsem, jak mám reagovat. Rok a půl s někým chodí a ani mi to nezmínil.

,,Mel, sundej si ty brýle. Když jsi doma, tak je nepotřebuješ!'' Přerušil táta ticho.

,,Ne, já je chci mít.'' Zaprotestovala jsem.

,,Melanie! Okamžitě si je sundej!'' zamračil se.''

,,Já je chci mít na sobě.''

,,Jestli si ty brýle okamžitě nesundáš, sundám ti je já a rozmlátím je o zem.'' Odpověděl celkem klidně. Zato já nebyla klidná vůbec.

,,Dobře.'' Zašeptala jsem a začala jsem si je sundávat.