Nevlastní bratr (Korekce)

35. Kapitola 🌟

,,A je to v háji.'' Řekla jsem si pro sebe. Kevinova skupinka byla na místě.

,,Melanie! Pojď sem k nám. Už jsme se dlouho neviděli.'' Křikl na mě Kevin.

,,Ne. Mám už toho dost! Najděte si někoho jiného na mlácení. Jste jen bezcitní, hloupí a neuvěřitelně nevychovaní. Nemáte úctu k ostatním lidem. A nemáte žádné svědomí. Jednoduše, ještě jednou se mě dotknete a zavolám na vás policii!!!'' Naštvala jsem se.

Ani jsem nevěděla, jak jsem se jim dokázala postavit, ale bylo to neuvěřitelné.

,,Jsi mrcha. Tohle ti nedaruji. Udělám ti ze života peklo!!'' Zakřičel na mě kluk podobný Brickovi.

Na to už jsem neodpovídala a šla jsem do školy. Přišla jsem ke své skříňce a vyndala jsem si své učebnice. Všechno jsem si připravila a sedla jsem si do své lavice.

Po pár minutách do třídy přišla učitelka s nějakou dívkou. Byla v našem věku, takže nová žákyně.

,,Takže, tohle je naše nová žákyně. Buďte na ni hodní a chovejte se k ní slušně. Theso, představ se.'' Pokynula jí.

,,Čau já jsem Thesa Sheenová. Nemám ráda otravný a dotíravý lidi a dlouhý proslovy.'' Představila se a tázavě se podívala na učitelku stylem: Už mi dopr*ele řekněte, kam si mám sednout.

,,Dobře Theso, sedni si támhle vedle Melanie.'' Ukázala na volné místo vedle mě.

Nikdy jsem nepotkala nikoho jako byla ona. Měla dlouhé vlasy, obarvené na bílo. K tomu černé linky a rudou rtěnku. Působila na člověka dojmem: Ani nemysli na to, že s tebou budu někdy mít něco společného. Jsi pouhá nicka a štveš mě.

Bez jakéhokoliv výrazu v obličeji přišla ke mně a posadila se.

,,Čau.'' Pozdravila mě.

,,Ahoj. Já jsem Melanie. Říkej mi Mel.'' Odpověděla jsem přátelsky.

,,Než se se mnou začneš jakkoliv kamarádit, chci tě varovat. Jsem naprosto upřímná. Kašlu na vychovanost a mám dost vulgární slovník.'' Zadívala se mi do očí. Taky jsem se jí dívala do očí. Byla jsem popravdě, dost vyděšená.

,,Co na mě tak civíš?'' Divila se.

,,Za celý svůj život se mnou dobrovolně mluvili jenom dvě osoby mimo moji rodinu. Moje kamarádka Melissa a ty.'' Objasnila jsem jí.

,,A jaký je v tom problém. Se mnou taky nikdo nemluví. Mimochodem, hezkej náramek.'' Ukázala na náramek od Jacoba. Najednou mě pohltil nepřekonatelný smutek. Celé dva měsíce ho neuvidím. Určitě si tam najde nějakou holku a na mě se vykašle. Nechtěně mi stekla slza po tváři. Snažila jsem se to skrýt, nerada brečím na veřejnosti.

,,Co je? Je to od někoho, kdo umřel?'' Zeptala se narovinu.

,,Ne, neumřel jenom na 2 měsíce odjel a nechal mě tu. Promiň. Nějak to na mě přišlo.'' Omluvila jsem se jí.

,,Kde bydlíš?'' Koukla na mě vyzívavým pohledem.

,,Kousek odtud. Proč?'' Zeptala jsem se.

,,Dneska se stavím. Docela mě zajímá, kdo tě opustil. Máš čas?'' Mrkla na mě.

,,Jo. Můžeš rovnou po škole. Ráda si o tom s někým promluvím.''

. . .
..........

Jako vždy, doufám, že se kapitola líbila. Mějte se hezky.
💙