Nevlastní bratr (Korekce)

22. Kapitola 🌟

,,Ty jsi takovej debil! Proč musíš všechno zkazit?!'' Zařvala jsem a vytrhla jsem mu mobil z ruky.

M) ,,Jane, je to debil. Neposlouchej ho.''

J) ,,Jenom jsem chtěla aby přestal s tímhle životem. Jednoho dne od nějaký z těch štětek chytne nějakou nemoc. A bude v háji.''

M) ,,Já vím. Hele, každopádně, zapomeň na to, co ti řekl a jdi si užívat! Nestává se moc často, abys byla bez dětí, se svým přítelem v Thajsku. Tak pa a měj se.''

J) ,,Pa zlato a díky.''

. . .

,,To je takovej zmetek!'' Přišla jsem k Melisse.

,,Jednou jeho matka odjede na dovolenou a on jí musí rozbrečet! Jo a jinak. Nedělej si moc velký šance. Zrovna tam má nějakou káču!'' Křikla jsem.

,,Pojď půjdeme spát. Mamka ani moc nevyšilovala.'' Usmála se Mel. Půjčila jsem Mel pyžamo, obě jsme se vysprchovaly a oblékli. Mám manželskou postel, takže jsme se vešli.

,, Co vlastně k Jacobovi cítíš?'' Prolomila Mel ticho.

,,Já nevím. Je to strašnej idiot. A štve mě! Ale zase umí být hodný a roztomilý.'' Odpověděla jsem.

Obě jsme pak spokojeně usly. Byly asi 2 hodiny ráno a slyšela jsem jak Mel odešla, ale pak jsem zase usnula. Večer jsem si zapomněla nastavit budík. Vzbudila jsem se a promnula jsem si oči. Bylo nějaké velké světlo. Mrkla jsem na hodiny a zastavilo se mi srdce.

Bylo 11:35. Škola mi končí za 60 minut, přesně. Docela jsem se vyděsila, zjistila jsem totiž, že Melissa neleží vedle mě. Rychle jsem na sebe hodila nějaké džíny a tričko s tříčtvrtečními rukávy. Hodila jsem si tašku s věcmi přes rameno a utíkala jsem k Jacobovi do pokoje.

Vtrhla jsem tam a prožila jsem malý infarkt. V posteli ležela Melissa a Jacob. Zrovna se probudili. Oba mi začali něco říkat, ale vůbec jsem je nevnímala. Začali se oblékat. Já se rozběhla pryč. Běžela jsem, co mi nohy stačily. Ani nevím proč, ale cítila jsem se strašně.

Tak moc mě to vzalo, že jsem se i rozbrečela. Venku se stahovala mračna a vypadalo to, že bude bouřka. Slyšela jsem za sebou křičet Jacoba. Ještě více jsem zrychlila své tempo. Běžela jsem k lesu, kde mi dal Jacob ten náramek.

Po pár desítkách metrů jsem už nemohla. Zastavila jsem se u jednoho velkého stromu. Ten strom stál vedle lesní cesty po které jsme šli s Jackem. Začalo pršet. Z deště se stala bouřka. Byla jsem tak smutná cítila jsem jako by se všechno hroutilo.

Mel věděla, že ho mám ráda a on to věděl taky. Oba mě zranili. Cítila jsem se podvedená.

Byla velká a tmavá bouřka, byla mi zima a brečela jsem. Ta nejhorší kombinace.