Nevlastní bratr (Korekce)

34. Kapitola 🌟

J) Miluju ho?

M) Přesně tak Melanie. Miluješ ho.

J) Zítra v 10 hodin odjíždí na 2 měsíce do Ruska.

M) Musíš mu to říct. Alspoň si to bude moct promyslet.

J) Dneska večer?

M) Teď.

J) Děkuju. Jsi skvělá. Zítra tě po škole příjdu navštívit.

M) Dobře. Ahoj

J) Pa.
. . .

Vstala jsem a šla jsem k Jacobovu pokoji. Zaklepala jsem.

,,Dále.'' Odpověděl klidně. Vešla jsem dovnitř.

,,Potřebuji si s tebou promluvit, dříve než odjedeš.''

,,Dobře. Posaď se sem.'' Ukázal na postel a sedl si vedle mně.

,,Jacobe, já tě...''

,,Melanie, ještě než něco řekneš, mysli na to, že se dva měsíce neuvidíme. Jo?'' Přerušil mě.

,,Já tě nejspíše miluju, Jacobe.'' Řekla jsem to.

,,Cože?!?!'' Vyděsil se.

,,Musela jsem ti to říct. Je mi to líto.'' Ani nevím proč jsem řekla, že je mi to líto. Asi protože byl moc ticho.

,,Řekni mi na to něco. Prosím....'' Žadonila jsem. Pomalu se začal ke mně přibližovat až mě políbil.

,,Já tě mám taky rád.'' Odpověděl.

,,Tak, neodjížděj.''

,,Melanie já musím. My nemůžeme být spolu.''

,,Nenechám tě odjet, když jsi mi to konečně řekl. Chci být s tebou. Navždy.'' Stekla mi slza po tváři.

,,Už bys měla jít.'' Koukl se směrem ke dveřím. Zvedla jsem se a odešla jsem k sobě. Lehla jsem si do postele a snažila jsem se vstřebat vše co se právě stalo.

. . .

Spala jsem a někdo semnou začal cloumat.

,,Melanie! Rychle se vzbuď!'' Šeptal ten člověk. Pomalu jsem otevřela oči. Byl to Jacob a venku byla ještě tma.

,,Kolik je hodin?'' Zeptala jsem se hned.

,,Melanie. Lhal jsem ti. Nic už k tobě necítím. Bylo mi tě líto. Promiň, že jsem ti lhal.'' Zvedl se a odešel. Chtěla jsem něco říct ale moje rty nespolupracovaly. Mlčela jsem a pozorovala jsem jak odchází. Měla jsem chuť křičet. Křičet a rozbít všechny věci kolem mě.

. . .

Ráno mě vzbudil budík do školy. Měla jsem červené oči od celonočního brečení. Věděla jsem, že to, co mi řekl u něj v pokoji, myslel vážně. Jenom prostě nevím, proč mi tohle v noci řekl. Proč se mnou nechce být. A proč mi lhal. Za pár minut, se musím rozloučit.

. . .

Stál před vchodovými dveřmi a čekal na mě. Rodiče ještě spali.

,,Můžu ti každý den volat?'' Zeptala jsem se po chvíli.

,,Jestli chceš, tak jo.'' Objal mě. Podívala jsem se mu do očí. Dlouze jsem ho políbila. Cítila jsem, jakoby se moje srdce zrovna rozpadalo.

,,Mám tě rád, Melanie.''

,,Jistě jenom jako sestru.'' Dodal po chvíli.

,, Jaká to ironie. Před chvílí jsme se líbali.'' Zasmála jsem se. Po chvíli mu to taky došlo a zasmál se.

,,Promiň, jen jsem ti to chtěl ulehčit.
Teď jsme se tu každý den potkávali. A nechal jsem tě potetovat.'' Chytl mě za ruku.

,,Chceš vidět to tetování?'' Napadlo mě. ,,Radši mi řekni jenom co tam máš. Určitě ho máš ještě neuzdravené.'' Usmál se. Vzala jsem si do ruky tužku a na papír jsem ho nakreslila.

,,Ty sis nechala vytetovat J jako Jacob?!''

,,Jo. J jako ty.'' Přitiskla jsem si ho naposledy k sobě.

,,Milu...Mám tě moc ráda, brácho.'' Dodala jsem.

,,Děkuju. Já vím, co jsi chtěla říct a ty víš, co jsem tím chtěl říct já. Ahoj Melanie. Po škole mi můžeš zavolat, jestli chceš.'' Usmál se na mě.

Byl to loučící úsměv. Vzala jsem si do ruky svoji tašku a utíkala jsem do školy.