Invincible 《Avengers》✔

8.Rozchod

Tím vypustil výboj, který jsem naštěstí vykryla štítem. Energie se do něj vstřebala, zamotala se mi hlava a klopítla jsem. Bucky mě naštěstí chytl.

„V pohodě?“ optal se.

„Jo.“ pousmála jsem se.

„Vidíte. Akorát ubližuju lidem.“ schoval hlavu do dlaní.

„Nebudete. O to se postarám.“ usmála jsem se.

Pak jsem ho pouhou myšlenkou uspala.

„Je tu někde zadní východ?“ podívala jsem se na sestru.

„Ne. Ale támhle vede požární schodiště.“ ukázala k oknu.

„Odnes ho do auta, hned jsem tam.“ kývla jsem k Buckymu.

„Dobře.“ souhlasil a šel.

„Vy ostatní pošlete domů. A oznamte jim, že teď budete mít delší dobu zavřeno.“ nařídila jsem sestře.

„Jistě.“ kývla.

„A ty pojď, chlupáči.“ vzala jsem Bena.

„Tak tady vrací Bena.“ přišla jsem k ní.

„Víš, pořád nevím, jak se jmenuješ.“ podrbala jsem se na zátylku.

„Bella.“ usmála se.

„Hezké jméno. No nic. Musím jít. Uvidíme se ve škole. Ahoj.“ rozloučila jsem se a vydala se k autu.

„Ahoj.“ uslyšela jsem za sebou.

Vyšla jsem z budovy a zamířila si to rovnou k autu. Bucky už seděl vevnitř. Nasedla jsem na místo spolujezdce a mohlo se jet. Cesta trvala přibližně hodinu, než jsme dorazili na základnu. Moje kroky mířili rovnou do Furyho kanceláře.

„Máme ho.“ vešla jsem.

„Příště byste mohla zaklepat, Starková.“ pokáral mě.

„Šel dobrovolně?“ přešel hned k věci.

„Tak na půl. Bylo by nejlepší mu zatím dát rukavice, které jsem měla já. Příští týden si vezmu volno ve škole a začnu s ním trénovat.“ objasnila jsem situaci.

„Dobře tedy. Dobrá práce, Starková. Můžete jít.“ kývl uznale hlavou.

„Mohu se jen na něco zeptat?“ otočila jsem se na něj ještě.

„Kapitán Rogers tu ještě je, nebo už odjel?“ nečekala jsem na jeho svolení.

„Je v tělocvičně číslo 5.“ odpověděl mi.

„Díky.“ vyšla jsem a zavřela za sebou.

„Jarve, vyřiď Buckymu ať počká před tělocvičnou 5 nebo u motorky. Kdyby se ptal proč, tak řekni jen Steve. On to pochopí.“ zaúkolovala jsem ho

„Hned to bude, slečno.“ odpověděl mi.

„Děkuju.“ poděkovala jsem mu.

Došla jsem k tělocvičně, slyšela jsem z ní hlasy. Pomocí schopností jsem zjistila, že to byl Steve a. Sharon. Za ty schopnosti mě nesuďte. Přece tam nevtrhnu, když nevím, kdo tam je ne. To je přece logické.  Hlasy utichly. Nadechla jsem se a vešla jsem dovnitř. V tu chvíli jsem se začala proklínat, proč jsem radši nejela domů. Začal mnou proudit vztek, smutek a strašná bolest. Asi se ptáte proč. Důvod je prostý. Sharon a Steve se líbali. Steve jí od sebe odtrhl, čím si všiml mě.

„Kate, to nebylo tak, jak to vypadalo.“ začal.

„Já nejsem slepá, Rogersi.“ zvýšila jsem hlas.