Invincible 《Avengers》✔

15.Hra na schovku

Ráno jsem se vzbudila ještě dřív než Steve. Na hodinách svítilo čtvrt na pět. Jelikož už jsem nemohla usnout, tak jsem se pomalu dostala ze Stevova sevřetí a potichu se vytratila z pokoje. Cestou jsem popadla mikinu, kdyby mi byla zima. Uvařila jsem si čaj, se kterým jsem si sedla na venkovní terasu. Ticho a klid. Měla jsem čas si všechno urovnat a hlavně utřídit myšlenky, než se vzbudí ty dva. Bylo toho hodně, co jsem si potřebovala promyslet. Za prvé Tony. Věděla jsem, že vše co řekl, neříkal dobrovolně. Vlastně ani neví, že to řekl. I tak mě to ale zabolelo. Vše co řekl, byla pravda. Byla jsem vrah. Zabila jsem spoustu agentů Shieldu. Ale jako on jsem to nedělala dobrovolně. Jen jsem musela ochránit Petera, Jess a taky i je. Nejsem na to, co jsem udělala nějak pyšná. Ale abych se z toho hroutila, je taky blbost. Zasáhl místo, které ještě není úplně zahojené, ale tím ho možná uzavřel na dobro. Teď už se přesto přenést dokážu. Už kvůli tomu, že nenechám máti, aby dosáhla svého. Mě jen tak na kolena nedostane. Což přecházíme k druhé věci, kterou si musím urovnat. Potom, co jsem si myslela, že je mrtvá, bych neřekla, že mi zase bude kazit život. To, co udělala Tonymu, byla pro mě poslední kapka. Tentokrát dohlédnu na to, aby opravdu umřela. Vím, tohle by se o rodičích říkat nemělo, ale dáte mi za pravdu, že v tomto případě to bude jen to nejlepší řešení. Třetí důvod k zamyšlení. Já a Steve. Asi to nejtěžší urovnání. Pořád nějak nevím, jak to mám s city k němu. Nějak, i když chci, se nemůžu přenést přes ten incident se Sharon. Bolelo to. Nikdy jsem si nemyslela, že by toho zrovna on byl schopný. Po pravdě ani nevím, jak to bylo. Od té doby, co jsme se rozešli, jsem s ním moc nemluvila. A když už jo tak vůbec ne o tomhle. Asi by bylo na čase. Třeba si srovnám i city a ujistím se, jak to všechno je. No dobře tohle by pro dnešek stačilo. Jelikož došel i čaj, rozhodla jsem se přemýšlení pro dnešek nechat. Vzala jsem hrnek a odnesla ho do kuchyně. Tam jsem se trochu zarazila. Na mikrovlnce svítilo půl šesté. To jsem jako hodinu a čtvrt seděla venku.

„No ty kráso.“ vyšlo ze mě tlumeně.

„Buď ráda, že tě neslyšel Steve.“ ozvalo se rozespale od dveří.

„Myslím, že by to už nechal být.“ pousmála jsem se.

„Asi jo. Od kolika prosím tě strašíš?“ optal se a protáhl se.

„Asi od pěti.“ zalhala jsem.

„Blázne.“ uchechtl se.

„Udělám snídani, tak můžeš aspoň zbudit toho spáče.“ usmála jsem se.

Z ledničky jsem vytáhla vajíčka, která nevím, kde se tu vzala a obou jsem dělala omeletu. Naservírovala jsem to na stůl a uvařila jsem jim k tomu ještě čaj.

„Tohle bych si nechal líbit pořád.“ zašklebil se Bucky, když se vracel i se Stevem.

„Neumím počítat, nebo vidím je dva talíře?“ zarazil se Steve.

„Už jsem jedla.“ zalhala jsem dneska už po druhé.

Viděla jsem, že mi nevěří, ale nechal to pro tentokrát být. A nebo, jen počká, až tu nebude Bucky.

„Co je dnes na programu?“ zajímala jsem se.

„V městečku kousek odtud, by měla být jedna hodně stará základna Hydry, tak to půjdeme omrknout. Třeba tam něco najdeme.“ objasnil mi.

„Tak já se jdu připravit.“ oznámila jsem jim a vyběhla nahoru.

Z batohu jsem vytáhla černý rolák s dlouhým rukávem a spodní prádlo. Z křesla jsem popadla černé džíny a převlékla jsem se. Na nohy jsem si obula černé kozačky boty na vyšším podpatku a vzala si černý křivák. Doplnila jsem to černými rukavicemi, černou rtěnkou a slunečními brýlemi. Vlasy jsem sepla do culíku a pas džín jsem schovala pistoli pro případ nouze. Takhle připravená jsem seběhla dolů.