Když jsem dojela domů, vydala jsem se do máminy ložnice. Věděla jsem, že máma nemá ráda, když se jí hrabu v krabicích s dokumenty, ale musela jsem najít svůj rodný list kvůli škole. Vytáhla jsem složku s nápisem Winnie a otevřela jí. Můj pohled spadl na jeden určitý papír.
Adopce
Cítila jsem jak se mi dělá zle od žaludku a opatrně si ho vzala do ruky. Na papíře bylo moje jméno a podpis mámy s tátou. Nebo jak jim vlastně můžu říkat..
"Winnie? Jsem doma!" uslyšela jsem mámu. "Winnie?" mámin hlas se přibližoval, až jsem jí spatřila ve dveřích. "Zlatíčko-" vydechla, když si všimla, co držím v ruce.
"Je to pravda?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem a po tváři mi stékali slzy.
"Winnie-"
"Je to pravda!?" vykřikla jsem.
"Ano," vydechla a můj svět který jsem znala se zhroutil.
"Panebože-"vydechla jsem. Nechala jsem všechny věci ležet na zemi a prošla okolo mámi. Vešla jsem do svého pokoje a hledala něco co si můžu obléknout.
"Zlato-" máma stála ve dveřích s utrápeným výrazem. "Prosím uklidni se- posadíme se a promluvíme si o tom."
"Nechci mluvit-" vzlykla jsem a konečně našla teplý svetr, který jsem si přetáhla přes hlavu. "Jdu ven-" nečekala jsem na odpovědět a spěchala po schodech dolů. Obula jsem si tenisky a ignorovala, že na mě máma mluví. Vyběhla jsem z domu a běžela celou cestu až k parku, kde jsem se zastavila.
Zhluboka jsem se nadechla a setřela si slzy, které se ale hned zase objevili. "Princezno?" ozvalo se za mnou. "Jsi v pořádku?" otočila jsem se a spatřila Lucasův zmatený výraz. "Udělal ti někdo něco?"
Ignorovala jsem jeho otázku a vletěla mu do náruče. Překvapeně mě objal. "Co kdybych tě vzal k sobě? Udělám ti čaj." navrhl a já jen přikývl. Lucas mě dovedl ke svému autu a otevřel dveře. Vklouzla jsem do auta a Lucas zabouchl. Potom obešel dlouhými kroky auto a sedl si za volant. Nevěděla jsem, kde bydlí takže jsem se celou dobu dívala z okýnka. Zastavil před velkým domem.
Vystoupila jsem a počkala na Lucase. Vydali jsme se ke dveřím, které odemkl a přidržel, abych mohla vejít. Hala byla stejně nádherná, jako celý dům.
"S kým tu bydlíš?" vydechla jsem.
"Lucasi?" ozval se z dolního patra dívčí hlas. Překvapeně jsem se podívala na Lucase. "Už jsi doma?"
"Počkáš minutku?" zeptal se a já přikývl. Lucas se vydal chodbou. Zůstala jsem stát na místě a rozhlížela se. Na stěnách byli fotky, které jsem si šla prohlídnout blíž. Na jedné byl Lucas zřejmě s rodiči. Mě ale zaujala dívka vedle něho. Mohla být možná o rok, dva mladší než já. Byla nádherná. Tmavě hnědé vlasy měla spletené do francouzského copu, který měla přehozené přes rameno a na sobě bílé šaty.
Její úsměv byl tak nakažlivý, že jsem se musela pousmát. Najednou jsem slyšela, že se vrací zpět. Když jsem se otočila, spatřila jsem ho jak tlačí vozíček s tou dívkou z fotky. Vypadala ale jinak. Vlasy měla vybledlé a její pleť byla sněhově bílá, byla pohublá a na sobě měla noční košili. Jediná věc, co u ní zůstalo byl její úsměv.
"Jsem ráda, že má Lu i jiné kamarády než kluky," řekla. "A jsem ráda, že mi konečně přivedl nějakou holku na povídání."
"Ehm Winnie- Toto je Victoria moje sestra."
"Říkej mi prosím Vee," natáhla ke mě ruku a já ji přijala. "Navíc Lu nechce abych se s jeho kamarády setkávala.. Asi se bojí, že by zjistili, že jsem dokonalejší než on-"
"Vee tak to není," povzdychl si. "Půjdeme do obyváku?" Vee přikývla a rozjela se domem. Podívala jsem se na Lucase. "Všechno ti vysvětlím. Slibuju."
"Nemusíš.. není to moje věc. A možná bych měla jít- Nechci otravovat."
"Neotravuješ-" zakroutil hlavou. "Vee je ráda, že může někoho potkat." usmál se na mě a já mu úsměv oplatila. Potom jsme odešli vedle.
"Lu uděláš prosím čaj?" usmála se Vee.
"Jistě," políbil jí do vlasů a odešel vedle.
"Jak dlouho se znáte?" zeptala se Vee.
"Chvilku," odpověděla jsem a posadila se na černý gauč. "Přistěhovala jsem se sem s ro-" větu jsem nedokončila, protože jsem si uvědomila novou skutečnost.
"Je to složitý?" jen jsem kývla. "Chápu.. Lucas je můj starší brácha.. Stará se o mě, potom co naši umřeli.. Dokud nebyl plnoletý, měla mě na starost babička s dědou..Hned jak oslavil 18náctiny si mě vzal k sobě."
"Vaši rodiče umřeli?" zamumlala jsem potichu.
"Ano," přikývla. "Nedivím se, že ti to Lu neřekl.. Nerad se o tom baví." podívala jsem se směrem ke kuchyni na kluka, který měl ve škole takovou špatnou pověst. Podívala jsem se na něho novým pohledem.
