"Melanie?" ozval se za mnou Nolanův hlas. Překvapeně jsem zamrkala. Opravdu předemnou stála holka, která před roky zlomila Lucasovi srdce. "Co tady do háje děláš?" Nolan se postavil vedle mě a založil si ruce na hrudi. Nevypadal, že by jí viděl rád.
"Ale Nolane," zasmála se a poplácala ho po hrudi. "Přišla jsem navštívit Lucase. To je tvoje holka?" znovu ke mě sjela pohled a prohlídla si mě.
"Ne," zakroutil hlavou. "A jsem si jistej, že Lucas by tě nechtěl vidět.. Co tady vlastně děláš? Neměla jsi být v Californii nebo kde.."
"Jsem tu u prarodičů," vysvětlila. "A myslím si, že mě Lucas chít vidět bude.. Minulý týden jsme si psali." Nolam ke mě zalítl pohledem a já se podívala na zem. Co se tady dělo? Proč tady byla ta holka a říkala, že Lucas věděl, že přijede. "Takže kde je?" když jsme jí neopověděli vydala se do obyváku.
"Winnie," Nolan mi chtěl položit ruku na rameno, ale odstoupila jsem.
"Musím jít," posbírala jsem si svoje věci a co nejrychleji opustila dům. Byla jsem tak zaneprázdněna, že jsem si ani nevšimla, že začalo pršet. Nechtěla jsem se, ale vracet tak jsem přidala do kroku.
Když jsem vešla domů, zjistila jsem, že máma s tátou nejsou ještě doma. Rychle jsem se převlékla do suchého a lehla si do postele. Cítila jsem jak mě pálí oči od slz. Nechtěla jsem brečet. Nechtěla jsem brečet kvůli nějakému klukovi..
Pozdě v noci mi zavibroval telefon. Natáhla jsem se pro něho na noční stolek a podívala se na displey, kde byla zpráva od Lucase.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Položila jsem mobil zpět na stolek a radši vypnula zvonění. Tak moc jsem chtěla napsat jak se cítí.. Jestli je v pořádku. Jestli je u něho stále Melanie.. Ale nemohla jsem. Zachumlala jsem se do peřin a znovu usnula.
Další den jsem došla do školy a všichni si o něčem šuškali. Až o chvíli později jsem zjistila proč. Lucas stál před mou skříňkou a vypadal otřesně. Byl bledý a měl pod očima tmavé kruhy. Nolan stál vedle něho a něco mu naléhavě říkal. Když si Nolan všiml, že jdu povzdychl si.
"Co se tu děje?" zeptala jsem se a dívala se na Nolana.
"Lucas s tebou prý potřebuje mluvit.. A odmítá se vrátit domů a jít do postele.. Takže Winnie- prosím promluv si s ním."
"Nemám si s ním co říct," odsekla jsem. "A byla bych ráda, kdyby uhnul. Potřebuju se dostat do skříňky."
"Winnie-" Lucase mě pokusil chytit za ruku, ale ucukla jsem.
"Nesahej na mě," zavrčela jsem. "Včera si málem umřel! Myslela jsem, že to zvládnu, ale víš ty co..? Nezvládnu. Nemám na to, Lucasi." spatřila jsem jak k nám jde Elena. Starostlivě si mě prohlížela.
"Co se tady děje?" zeptala se a objala mě okolo ramen. Když jsem jí neodpověděla, podívala se na Nolana. "Tak?"
"Všechno je v pořádku," odpověděl.
"Jo? Tak proč tady Winnie stojí a vypadá, že se každou chvíli rozbrečí? Myslím si, že nic není v pořádku. Mám pocit, že jí něco udělal on." Elena se podívala na Lucase a zamračila se. "Jestli jsi jí něco provedl- jestli jsi na ní jen sáhl-"
"Eleno-" špitla jsem a ona se na mě podívala. "Můžeme jít prostě do třídy?"
"Samozřejmě," přikývla. "Pojď jdeme." když jsme došli do třídy, posadila jsem se. "Tak co se stalo?" zeptala se mě. Podívala jsem se na hodiny a zjistila jsem, že mám ještě čas. Takže jsem jí to všechno řekla. Nevynechala jsem ani jednu drobnost.. Potřebovala jsem to ze sebe dostat. Když jsem přestala mluvit, Elena se na mě chvíli bezeslova dívala. Když už otevírala pusu, že něco řekne, tak zazvonilo. "Promluvíme si potom." slíbila.
Po hodině jsme si s Elenou šli sednou ven na lavičku. "Takže mi chceš říct, že ho někdo střelil?" zeptala se a já přikývla. "Co teď budeš dělat?"
"Já nevím-" zamumlala jsem. "Miluju ho-" překvapeně jsem si dala ruku před pusu. Řekla jsem to dřív, než jsem si to stačila uvědomit.
"Cože jsi řekla?" vypískla Elena.
"Že ho miluju," zopakovala jsem. "Panebože.. Miluju ho."
