"Máš všechno?" zeptala se po milionté máma.
"Myslím že ano," odpověděla jsem s úsměvem a nechala se obejmout. "Budete mi chybět.. Ale slibuju, že je to jen na pár týdnů.. Dokud se nedozvím pravdu."
"Já vím," pohladila mě po zádech a pustila. Obrátila jsem se k tátovi.
"Dávej na sebe pozor, Winnie." řekl a přitáhl si mě do náruče.
"Budu," přikývla jsem a přes jeho rameno jsem se podívala na Lucase, který mezitím dal všechny věci do auta. "Mám vás oba ráda."
"My tebe taky." políbil mě do vlasů a odtáhl se ode mě.
"Hned jak někde zastavíme vám zavolám. Slibuju.." táta přikývl a já se vydala k Lucasovi. Nasedla jsem do auta a podívala se k domu.
"Jsi si jistá, že to chceš udělat?" ozval se vedle mě Lucas.
"Jo," přikývla jsem. "Chci o sobě zjistit pravdu." Lucas přikývl a nastartoval. Viděla jsem jak táta objal mámu okolo ramen. Zvedla jsem ruku a zamávala jim. Mávala jsem jim celou dobu než mi zmizeli z dohledu.
Když jsme vyjeli z města, cítila jsem se zvláště. Co když mi pravda o tom odkud pocházím opravdu ublíží? Kdo jsou ti lidé, co mě dali pryč? Lucas se natáhl a propletl si se mnou prsty. Podívala jsem se na něho a on se pousmál.
"Jsme v tom spolu, pamatuješ?" přikývla jsem a zhluboka se nadechla. "Kde je první zastávka?"
"V tom dětském domově, odkud mě naši adoptovali." odpověděla jsem. "Musíme začít tam. Máma s tátou nemají žádné informace..."
"Dobře," přikývl. "Příští zastávka- dětský domov."
"Jsi si jistá, že je to tady?" zeptal se mě Lucas, když zaparkoval před absolutně novou budovou.
"Stoprocentně," přikývla jsem a vystoupila z auta. Najednou z domu vyběhli tři malé děti. Když nás uviděli, zarazili se.
"Copak se tu děje?" za nimi se objevila žena, které mohlo být tak padesát. Změřila si nás pohledem. "Dobrý den. Potřebujete něco?"
"Ano," přikývla jsem a udělala krok k ní. "Dobrý den- mé jméno je Winnie Hunterová.. Mý rodiče si mě odtud před sedmnácti roky adoptovali."
"Jistě," usmála se. "Vás si pamatuju.. Na vaši matku nejde zapomenout.. Chtěla zachránit všechny děti, ale když spatřila vás-" žena došla ke mě a natáhla ruku. "Jmenuji se Sonia Whitterpoolová.. Když sem vaši rodiče přijeli, zrovna jsem začínala."
"Opravdu," vydechla jsem a v rychlosit se podívala na Lucase. "Mohla by jste mi říct něco o mých pravých rodičích?"
"Je mi líto Winnie," povzdychla si. "Ale před pěti lety tu došlo k požáru a všechny dokumenty shořeli.. Jsme rádi, že se nikomu nic nestalo." proto ta budova. "Ale mohla bych se zeptat paní Howkinsové- mám pocit, že zrovna ona zařizovala tvoji adopci. Pojďte dovnitř-" Sonia se otočila k dětem. "Běžte si hrát na zahradu, ale opatrně."
"Dobře teto!" vykřikla nadšeně malá holčička se dvěmi culíky. Kdyby mě tenkrát máma s tátou nenašli, mohla jsem dopadnout stejně? Vešli jsme do velké haly, kde byli poličky s boty.
"Hned se vrátím." usmála se Sonia a vydala se chodbou dál.
"Jsi v pořádku?" Lucas mi položil ruku na rameno a já se k němu otočila.
"Já nevím," povzdychla jsem si. "Před semnácti lety sem přišel táta s mámou a odvezli si mě domů.. Mohlo to být kterékoliv jiné miminko.. Ale byla jsem to já."
"Hned jak tě tvoje máma uviděla určitě věděla, že budeš vyjímečná." pousmál se a pohladil mě po tváři. Naklonil se ke a já čekala na polibek, ale za jeho zády se ozvalo dětské chichotání. Lucas se ode mě odtáhl a otočil se. Když si asi 4 letý chlapeček všiml, že ho pozorujeme utekl.
"To byl- roztomilý klučina." řekl Lucas a já se zasmála. Najednou se znovu ozvali kroky. Sonia k nám přicházela a za ní spěchala starší paní, která už měla šedivé vlasy.
"Vždycky vidím ráda děti, které se k nám vrátí," usmála se paní Howkinsová. "Těší mě."
"Mě také," přikývla jsem a potřásla si s ní rukou. "Ráda bych se zeptala-"
"Vím proč jsi tady, Winnie," skočila mi do řeči.
"Víte?"
"Ano," přikývla. "Většina dětí se vrací z toho stejného důvodu. Jistě jsi už od Sonie slyšela o tom požáru.. ale naštěstí na tvé rodiče si pamatuju perfektně. Nevím čím to je, ale něco mě donutilo si je zapamatovat."
"Proč?"
"To opravdu nevím," pokrčila s úsměvem rameny. "Možná to bylo tím jak sem přišli.. Nepoznala bych, že tě chtějí dát pryč.. Drželi tě v náruči jako kdyby ses jim mohla rozpadnout přímo v náruči." nechápavě jsem se podívala na Lucase, který jen pokrčil rameny. "Nemám ale bohužel žádné kontaktní údaje."
"Pamatujete si aspoň na jméno?" vyhrkla jsem.
"Jistě-" zasmála se paní Howkinsová. "Josh a Amelie Emmersenovi."
