Nastal víkend a já se rozhodla promluvit si s mámou a tátou. Ideální šance se mi naskytla hnad ráno u snídaně. Táta seděl na svém místě a četla si noviny. Máma pobíhala po kuchyni a připravovala nám jídlo.
"Dobré ráno," špitla jsem potichu a vklouzla na své místo. Máma se na mě překvapeně podívala. Od té doby jsem s nimi moc nemluvila a většinu svého času jsem trávila v pokoji nebo s Lucasem.
"Dobré," máma se pousmála. "Dělám palačinky.. Doufám, že máš hlad."
"Jako vlk," přikývla jsem a nervozně zabubnovala prsty do stolu. "Asi je na čase si promluvit.." táta odložil noviny a podíval se na mamku.
"Máš pravdu," souhlasil nakonec a podíval se na mě. "Moc nás mrzí, že ses to musela dozvědět takhle, Winnie."
"Já vím," pozvdychla jsem si. "Chci jen aby jste věděli, že vás mám pořád strašně moc ráda. Možná nejste mý pravý rodiče, ale jste jediná máma a táta, které chci. Možná chci poznat i svou pravou rodinu, ale nikdy k nim nebudu cítit to co k vám.."
"Holčičko," zamumlala máma a než jsem se nadála, byla jsem v její náruči. "Tak moc jsem se bála, že nám nikdy neodpustíš.."
"To by se nikdy nestalo," usmála jsem se. "Vždyť jste mě vychovali.. dali jste mi ten nejlepší život." Táta se zvedl a obě nás objal.
"Jste ty nejlepší ženy v mém životě," políbil nás do vlasů a já cítila, že je zase vše v naprostém pořádku.
V pondělí jsem šla do školy pěšky. Táta mi nabízel, že mě sveze, ale já jsem si musela pročistit hlavu. Když jsem došla ke své skřínce, objevila se u mě Elena.
"Moc se omlouvám, že jsem na tebe neměla o víkendu čas," zamumlala. "Jsem otřesná kamarádka."
"To nevadí," usmála jsme se. "Aspoň jsem měla možnost si promluvit s mámou a tátou." vzala jsem si ze skříňky věci a společně jsme se vydali do třídy.
"A jak to dopadlo?"
"No- vyříkali jsme si to," odpověděla jsem. "Pořád přemýšlím o tom, jestli je dobrý nápad hledat své pravé rodiče. Co když se dozvím, že pocházím z nějaké drogové nebo psychicky narušené rodiny?"
"Jestli jo, tak se jim narodilo geniální dítě," uchechtla se. "Jejda.." zamumlala. Podívala jsem se jejím směrem a všimla si Nolana a Lucase. Moje srdce začalo neovladatelně bít. Na sobě měl bílé triko, černé džíny a černou mikinu. Vlasy měl jako vždy rozcuchané.
"Stalo se něco?" zeptala jsem se, když jsem viděla Elenin výraz.
"Pohádali jsme se," povzdychla si. "Celej včerejšek se mi neozval.."
"To bude dobrý," pohladila jse jí po rameni ve stejném momentě, kdy si nás všimli kluci. Nolan řekl něco Lucasovi a vydal se naším směrem.
"El můžeme si promluvit?" nervozně se poškrábal za krkem a Elena přikývla. Společně odešli do prázdné třídy. Ani jsem si nevšimla, že ke mě Lucas přešel.
"Ahoj," špitl mi do ucha až jsem nadskočila. "Promiň že jsem se ti včera moc nepsal.. S Vee jsme se dívali na filmy."
"Nemusíš se omlouvat," pousmála jsem se.
"Chci tě vzít ven," nechápavě jsem se na něho podívala. "Myslím tím na rande.. skutečné." vysvětlil. "Dneska."
"Dobře," můj úsměv se ještě víc rozšířil. "A co budeme dělat?"
"To uvidíš," pousmál se. Dveře učebny se otevřeli a z nich vyšla Elena se šťastným úsměvem. Hned za ní šel Nolan.
"Ahoj Winnie," usmál se na mě.
"Ahoj," úsměv jsem mu oplatila. "Jdeme?" otočila jsem se k Eleně. Ta jen přikývly a společně jsme pokračovali v cestě.
"O čem jste s Lucasem mluvili?" zeptala se.
"Znáš to," pokrčila jsem rameny. "Zase se choval jako kretén."
Dodělávala jsem na sobě poslední úpravy, když jsem uslyšela že před domem parkuje auto. Vykoukla jsem z okna a viděla, že Lucas sedí v autě. Máma s tátou šli na večeři, takže jsem rychle seběhla schody, obula se a vzala si kabelku s kabátem. Vyšla jsem ven a Lucas vystoupil.
Obešel auto a otevřel mi dveře. Vděčně jsem se na něho usmála a vklouzla dovnitř. Lucas zabouchl dveře a vrátil se za volant.
"Už mi řekneš kam jedeme?" zeptala jsem se a Lucas si se mnou propletl prsty.
"Nech se překvapit," mrkl na mě a rozjel se. Snažil se jet kvůli mě pomalu. Čím častěji jsem s ním byla, tím víc jsem si mohla všímat změn v jeho chování. "Vee se ptala, kdy zase příjdeš."
"Ví co je mezi námi?" zeptala jsem se.
"Ano," přikývl. "Vee nerad lžu. Vadí ti to?" Lucas zkontroloval můj výraz.
"Ne," zakroutila jsem hlavou. "Jsem ráda, že to aspoň někdo ví. Aspoň mi to připadá víc jako skutečnost." usmála jsem se. Lucas se pousmál a vyjel z města. Jeli jsme zhruba 20 minut, než hsne dojeli před restauraci. Lucas vystoupil a přišel mi otevřít dveře.
Vystoupila jsem a upravila si sukni. "Kde to jsme?"
"V té nejlepší restauraci na světě." vzal mě za ruku a táhl mě ke vchodu. "Teď pojď. Mám hlad jako vlk."
